z praoceánu...

povalovaly se chaoticky
všude kolem dokola
což dávalo tušit
jaká síla je sem vyvrhla

vypadaly jako něco
mezi organickým
a neorganickým
rozšířené na hranici času
ztělesňující úžasné tvary
které má svět unést
jako by byly předzvěstí
toho co se může stát
anebo dojmem z toho
co se již dávno stalo

on seděl uvolněně
u jedné z kaluží
a zdálo se
že je obklopen
zeleným porostem
ale za ním
se rozkládala jen černozem

možná přemýšlel
jako jeden z nich
pokud se dá tvrdit
že myslí
protože život
trávil bez cíle

možná se pokoušel pochopit sám sebe
co vlastně chce?
a co vlastně chtějí ostatní po něm?

on ale prostě jen cítil
že je šťastný
i přesto že věděl
jak bolí zlomené srdce
a mnoho jeho přání se nesplnilo
často zklamal sám sebe
vlastním chováním
zklamal jiné
jiní zklamali jeho
a přežil ty které měl rád
neměl žádnou vynikající kariéru
měl tolik příležitostí
a všechny promarněné
neměl žádné jmění
a občas jej všechno bolí

jak tedy mohl cítit
co je štěstí?

věřil že štěstí není cíl ale proces

světelné částice pluly vzduchem
ale nepokoušel se je chytit
jen se postavil

někoho by asi napadlo
že se nemůže rozhodnout
jakou cestou se vydá dál
on ale vůbec neměl v plánu
někam dojít

pravdou totiž je
že mu stačí prostě jen jít
jako při dávném obřadu
za uzdravení duše

existují prostě místa
kde být nikým
je počestnější
než být někým

https://www.youtube.com/watch?v=dt_sQGqGwsw