za novo za...

v barvě
neglazurované keramiky
starých Mayů
se zvedaly
levandulové hory
jako dlouhé záhyby
v božím klíně

měl truchlivý nos
ale úsměv k němu přiléhal
jako hedvábný kos
a v jeho hnědých očích
se někdy v klidu
otvíraly démonické hlubiny
roztaveného křemene
prozářené ohněm mysli

naproti té
medoúdé
co stála na oslnivém vápenci
snad přilepená svým stínem

vypadala tak zadumaně
jako by na okamžik doufala
že se před ní rozplyne
jako rušivá vzpomínka
ale pak se k němu přitiskla
až se lekl
aby v tak těsném objetí
neucítila jak mu tluče srdce
a že by ji tím srdcem mohl poranit

oba rozpolcení tvorové
kteří v šeru tiše vybalovali
světlé plody svých vpádů
do života toho druhého

když zvedla své šelmovské oči
zřejmě se nenadála
že v těch jeho uvidí tolik blaha
blaha rozpuklého
jako květ na proutku touhy

na jejím obličeji
také něco zaznamenal

nebyla to změna výrazu
ten zůstával pozorný
byl to seismický záchvěv
jako by se za tím klidem
tajil sopečný žár
rozpálený důvěrou
v cosi neviditelného

jsem tak roztoužená
přiznala
ale vzápětí se začervenala
až připomínala umělkyni v hladovění
a pak se rozplakala
z jakéhosi blaženého přetlaku
jak pláčou bytosti vesmírné
kdy se slzy koulí po tvářích
zpátky do očí
až docela zmizí

stejně jako
uvízlí v rébusu
co nikdo nerozluští

stejně jako
nelze uhasit touhu
dvou bříz na louce








https://www.youtube.com/watch?v=jWbiCr200N8