řez hárající myslí...

vdechl jsem neposkvrněný vzduch
na fialových blatech
svítila souhvězdí bílých kvítků
mraky se ve spěchu nakláněly
a ztrácely celé chomáče

náhle se k zemi snesl déšť
s divokým krupobitím
vzduch potemněl šerem
jaké asi vidí slepec
než před ním světlo definitivně dobliká
ale po chvíli se vyjasnilo
krupobití ustalo
a v zářivém oparu se objevila duha
vyklenutá nad stíny údolí

chtěl jsem jí být blíž
ale ona ode mne oběma konci ustupovala
jako by se měnila v úsměv na tváři hor

sem patříš
jako každý člověk
plný nezbytné nevědomosti

jak jinak by totiž bez té nevědomosti
mohli lidé jednat?

jak by mohli budovat impéria
nebo cestovat do vesmíru
který může být hologramem
s jinou dimenzí
kde nic není v naprosté harmonii
se svým popisem v realitě
a každá teorie času a prostoru
má svou trhlinu

co takhle jen tak přejít přes ulici?

možná mi postačí vědomí
že žiju na planetě
s tisíci druhy zpěvného ptactva
na které existují vnímavé bytosti
stvořené z hvězdného prachu
tryskající poezií dobré víry
zní tady hudba
prýští opojení vášní a smyslností
rodí se miminka
co se smějí ze spaní
planeta kde se můžu toulat a žasnout
i když nemusím
prozkoumat všechna místa světa
ani zákoutí ženského těla

ale můžu snít
protože snění jsou představy a touhy
tím mě nadchnou
zaujmou provází
a nemusí být naplněny
tím že se uskuteční