v hájemství divokých včel...

Podřimoval jsem ve stínu březového háje
když vzduch rozvibrovalo včelí zabzučení

vzápětí malý oheň zadýmal
já sledoval jak vytváří
vzdušnou čáru kouřem
a vydal se tiše za ní hvozdem
abych ji neztratil
tam kde skrz stromy
prosvítal horský hřeben

až tam na to místo co voní
kde královna medoúdá tančí

hodně jsem o ní slýchal
a myslel si že budu vůči jejím půvabům imunní
jakmile jsem ji ale spatřil na vlastní oči
pulz se zrychlil
a já oněměl úžasem

pohybovala se na zvláštní hudbu
jako by poslouchala své srdce
nepravidelně tlukoucí
vlastním rytmem
zatímco její družina
kolem ní vířila
v taktu chaotickém

vypadalo to
jako divotvorný obrazec
lásky posvátné a soukromé
s něžností pohledu tak intimní
až zrak odvrací
v protipólu s divokou vášnivostí

jako by vyzdvihovala možnost volby
která však musí být něčím povzbuzená
kdy se tělo i mysl dožadují
různorodých podnětů a vnuknutí

co když je to ve skutečnosti podstata tvoření?

že to nedává smysl?
člověk přece neustále hledá způsob
jak zkrotit chaos
jak nalézt formu
která ten nepořádek urovná
a po tisíciletích získat klid
v řádném dovršení

touha po řádu
je však stejná
jako touha po chaosu
a někde mezi těmi dvěma
existuje jedinečný prostor
kde se potkávají
a navzájem inspirují

najednou jsem porozuměl tomu všemu
vykročil zpoza stromu
snad něčím popíchnutý
a nechal se pohltit rojem
k ochutnání radosti
kanoucí z medových pláství