lomenlis...

zaslechl jsem
jakési šplouchavé zvuky
odhrnul prostor
uprostřed věnce kondominií
a narazil
na čedičový lom
do půli zad zatopený

vzduch se mísil s šelestem
březových větví
v jejich odvěkém transu
já sestoupil
krkolomným srázem
a bianko tělo se zařízlo
do chladné hladiny
jako se vpíjí inkoust
v papír savý

když jsem se vynořil
stála na skalním výběžku
s elegantní hlavou
sedící na vláčném krku
a četla si z vln
které jsem vytvořil

sledoval jsem ji
jak gestikuluje
tak trochu vulgárně
ale ne tak jak si myslíte
byla to žízeň po životě
dychtění přímé a prosté
jako by chtěla probudit
to staré zvíře
co ve mně dosud žilo
a navzdory kolapsům
nitro podráždilo

zůstal jsem ve stínu mlčení
žasl nad nerušenou krásou
jejího stoicismu
a vypravil ze sebe jen
asi bych se měl vrátit

zmatená mými slzami
mne pohladila po vlasech
vrátit se kam?
teď jste volný příteli

co to je být volný?
spíš je to jen určitý stav mysli
naklonil jsem se a políbil ji
její rty vyšly mým ústům horce vstříc
jako by se tomu doteku odspodu vzepřela
a něco ve mně hledala

najednou jsem měl pocit
že plavu proti proudu událostí
dochází mi dech
a odklonil jsem se od ní

podívali jsme se na sebe
ve smaragdovém světle lomu
neklidných stínů platanových listů
a její uhrančivé oči jasněly

čas se stal intenzitou naplněný
a příliš vzácný
aby zbýval prostor
pro něco jiného
než úžas nad tím
čím jsme se v tu chvíli obdarovávali

políbil jsem jí znovu
a ocitl se s ní v onom palčivém
tichém bodě
kolem něhož se točí vesmír

jeho hvězdný obsah ale ještě vidět nebyl
tentokrát to byla ona
kdo se odklonil

chci vám toho ještě tolik říct
a rozesmála se nad tím
že si ze sebe dokáže dělat legraci

inu někdy má člověk pocit
že se vlna pod ním zlomí příliš brzy
a vyvrhne jej nelítostně na tvrdou zem
ale ruku v ruce
s přítelem
radostí hořící zvědavostí
můžete vyhrát nad časem