v Tokaji...

někdo říká
že život je prý
mokřad
plný necitlivých genů
jejichž existence
má jediný úkol
přežít

někdo jiný zas říká
že vypadá jako žebřík bytí
po kterém se stoupá
ke stále složitějším
a duchovnějším formám

ale teď zrovna
je cítit ve vzduchu vlhkost
naducaných mraků
co visí nízko nad zemí
a slibují ještě něco
impresivnějšího

vedle mě polehávají
prastaré kmeny
některé rozštíplé
jiné leckde duté
vyžrané vosami
porostlé uchem Jidášovým

procházely kolem nich války
koně nahradily traktory
a oni tu pořád jsou
možná mají příliš hluboké kořeny
když tohle místo lidé mýtili

a hele
objevil se ostříž
chvíli létal kolem okraje lesa
jako by hledal cestu dovnitř
pak jen zakřičel
a byl pryč

z koruny jednoho stromu
se zvedlo hejno malých ptáčků
pak se zase usadili
a mě se zdá
že se ty kmeny nafukují
a zase smršťují
v rytmu dechu

no nic
s chutí jsem se napil
a popolezu...