rozkročení...

v nerušeném tichu osamění
seškrábl jsem pár ledových krystalů
a skrz průhlednost
uviděl strukturu stromů
co lemovaly cestu

cítili jste se někdy jako tvor
přesahující vazbu času
co v nerušeném klidu
najednou vidí pod povrch věcí
kdy jednou nohou stojíte
obklopeni hradbou pochyb
a druhou na poli požitku
s tváří nastavenou rozjasněné tváři
milované bytosti

tělo se vymanilo
z vlivu živlů
a mysl splynula
se substancí přírody
nahou a nezakrytou
co přirozeně patří k životu

ten zážitek byl tak silný
jako nejčistší radost
extatický pocit slévání
v dotecích podstaty
až mě napadlo
že každý člověk
a vlastně každé stvoření
sestává z mnoha sfér fyzické reality
které prochází výtvory prostoru
jako duchové zdmi

úsvit vrhl své paprsky
do holých větví a zvadlých listů
tancovaly na jejich povrchu
jako noty z Mahlerovy symfonie
v jásající výzvě
k prostému bytí
co se tvoří
z takové pamětihodné chvíle

nestačí se ale jen dívat
jako se dívá někdo
třeba na tanec vesmíru
nebo naslouchá hudbě zrození
ale vědět že se nacházíte
ve společenství
se vším ostatním
kdy jsou všechny smysly jedním

na zápěstí mě hřála láva
pulzovala k srdci
a kolem krku
ovinula paže esence
z vědomí malé spirální mušle
co ukrývá hlubších tajemství

já byl z jejích stébel tkadlec
dechem vanoucích větrů
a má duše pojme v sebe snadno
její nebeskou vláhu
i sopečnou zemi