pakarína...

prohlížel jsem si
podivné artefakty
pradávných kultur
a uvažoval proč všechny zanikly
zda touhou po moci a svojí dobyvačností
nebo tím samým od těch druhých

když mne ovanulo jakési fluidum
a tělem se prohnal záblesk
co připomínal seizmické vlny
v pohybu skrz jádro
čímž rozsněží kovové vločky
co se stlačují do vrstvy
a vykrystalizuji uvnitř jako minerál
v roztaveném magmatu

asi jako když sjíždíte
z pocukrovaných kopců
s kamennými čepičkami
do úžlabí
kde vyvěrá horký pramen
a hvězdy jsou vrženy

vlastním sbírku metafor
které uspořádávají činnost i situaci
mám sadu praktických dovedností
co umožňují předvídat změnu
ale z ní jsem si ničím nebyl jistý

otřela se o mě
přenosnou energií
na těle vyrašily listy
emoce propukly bez řečí
vůně tančila ve vzdušném sloupci
gesta byla jazykem
nejen k vyjádření pocitů
ale i k jejich vytváření
olizované rty
naklánění
letmé dotyky
pokukování
splétání vlasů
do provázků s uzlíky
fascinujících okamžení

zažili jste někdy takový prožitek
co se přirozeně rozvíjí?

možná budete mít nejdřív pocit
že se nesoustředíte
že přemýšlíte co musíte udělat
ale pak se vnější svět začne vytrácet do pozadí
identita vybledne
a vy stojíte na místě úsvitu
netušených možností
a najednou vnímáte štěstí

někdo se nejspíš nedostane do bodu
kdy se může úplně odevzdat
je neustále v pohybu pořád něco dělá
něčeho dosahuje o něco se snaží
jenže pak přichází o chvíle
plné čirého obrození

jak prostě dokáže vytrysknout
zřídlo úžasu a vědomí
uprostřed vší té hmoty
jak ze středu všeho
co je tak pevné a tvrdé
věčně nezištně prýští
od jednoho rozjitřeného srdce k druhému
ta co je spojí