planoucí tmou...

ta zem nebyla pro člověka
plochá studená a holá
půda tvrdá
žádná houští
jimiž se dá prodírat
žádné řeky
přes které se dá brodit
jen nehostinná pláň
kde vítr neustává

vypadala opuštěná
přesto tam stál
v podivném napětí
a jeho tvář zastíral
záhadně zasněný výraz
protože kdo má oči a vidí
najde krásu i tam
kde by ji slepý nehledal

naslouchal vytí severáku
v divokém šílenství
sněhových bouří
co pronikají až k duši
nechal ji uchopit a polaskat
chladivými prsty
a poddal se tomu doteku
jemuž se lidská ruka nevyrovná

vznesl se do povětří
plném teskných melodií
pozoroval proměny
oblohy za soumraku
odhaloval tajemství stínů
dováděl v purpurových vlnách
mihotavého světla nachové záře
v závoji rozevlátém
a prožíval tu moc i sílu
co vychází z říše středu
a proudí žilou

možná
měl rád život
rozverné písně a smích
vychutnával si pohodlí
dobré jídlo i pití
nosil skvostné šaty
obdivoval blyštivé klenoty
miloval jemné ženy
přesto
částí svého srdce byl
spjatý s pustinou