s matnou tváří...

kdysi mi jeden člověk věnoval
drobnou figurku z obsidiánu
co se rodí v sopečném ohni
jako život v zápalu pohlavní vášně

jemně a elegantně tvarovaný tvor
se všemi podrobnostmi
až do té poslední
v pomalu průhledném nepokoji
z pradávného umění
co už je dávno ztracené
obklopen aurou bílého ohně a dýmu
jako by jej spatřil nějaký potulný alchymista
a v náhlém záchvatu lenivé hravosti
transmutoval mýtického draka do hmoty
zmrazeného pro věčnost

někdy jeho šupiny
zachytí světlo slunce
a v jeden blyštivý okamžik
se nádherně zatřpytí
tmou propluje čistá pravda
jako krása zahlédnutá ve stínu
jindy světlo cedí a lámou
a hází na zem rozmazané duhy

občas tvoří i podivné zrcadlo
mě ale takové vyhovuje
celý život totiž bereme
své odrazy jako samozřejmost
až pak přijde chvíle
kdy oči hledají důvěrně známé rysy
ale místo toho najdou jiného člověka

vlastně nevíte
co znamená strach nebo fascinace
dokud se nepodíváte do těch očí
dokud nepozvednete nepovědomou ruku
a nedotknete se tváře toho druhého
dokud neucítíte na kůži ty prsty
lehké teplé a vylekané
dokud zase nespatříte
svou vlastní tvář

za soumraku když svět ztmavne
mnohdy zcela zmizí mým pohledům
a já sedím
a upřeně se dívám do prázdna
a pak když přijde ráno
zase tam je
nikdy mě nezklamal
ač je strašlivě křehký
a má nebezpečně ostré okraje
přečkal všechny mé profese
lásky i běsnění
dokonce víc světů přátel a existencí
než bych vyjmenoval

schází mu jediné…život