tichý hlas co nešeptá...
večer otupil sílu slunce
čas se zalil zlatým oparem
zahalil tělo do barvy tmavého koňaku
a ponořil se do záhybů bytí
ze kterého se vynořila silueta
pohupovala se jako nevyzpytatelné kyvadlo
blíž a blíž
k okraji nevysloveného
struna o níž drnkají pohledy
šaty barvy rzi
opředená prchavou a vábivou vůní neznámého
a kolem chodidel
ležely korunní lístky chrp
stín se pod ní sléval jako tekutina
vraštil v prasklinách
a mravenci z něj vylézali jako smítka tmy
dokázal jsem si představit
že si se mnou promluví
a já s ní budu moci konverzovat
znám pár vkusných vtipů
i několik pozoruhodných historek
nebo filozofická témata
na půvab žab nebo oblaků
měl jsem pocit že něco říká nebo zpívá
ale nerozuměl jsem tomu
jen její oči se třpytily
azurem pokojného nebe
a západů slunce v pohádkách
fascinovalo mě to
jak se chopila mého znepokojení
nechala ho rozplynout
a prováděla mne svou bezstarostností
nezavrhovala mé obavy
jenom je rozpletla
uhladila jim hrany
a rozprostřela je tak
že najednou ztratily význam
uvědomil jsem si
že v její přítomnosti cítím to
co se podobá radosti ze života
na vrcholu toho pocitu
se mi se smíchem vrhla do náruče
s hlubokým hrdelním smíchem
a rozložila se
na tisíce zářivých okvětních plátků
v záplavě barev
nevěřícně jsem zalapal po dechu
ztratil rovnováhu
a pár lístků mi utkvělo na ústech
jako její vzdech
Přečteno 224x
Tipy 10
Poslední tipující: Iva Husárková, vojtěška, Marten, jitoush, Frr, Kyška
Komentáře (3)
Komentujících (3)