Utvářená

Cestoval časem
vždy s rozvahou, moudrostí a sám.
Zvažoval vše, co bylo ke zvážení
analyzoval i to, co pojem analýza ještě
neznalo.

Propojoval se se vším
a i když to bylo tolik vzrušující
přece, nebyl to on.
Kost jeho kostí
tělo jeho těla.

Mnohokrát se navracel do míst, která mu byla známá.
Mnohokrát navštívil i místa nečekaná skrytá v hlubinách, či vyčnívající nad povrchem toho, co zdálo se být prvotní, neměnné a jednoznačné.
Nikdy šak nedosáhnul splynutí Vědomí.

Ta samota v šumu veškerenstva,
ta touha po vnoření se do druha a přece do sebe sama zrodila myšlenku.

Myšlenku na protipól toho kým byl a zároveň toho s kým by plynul pochopený, přijatý i uchvacovaný.
Někoho, pro koho by tvořil i jej utvářel, vítězil nad svým stínem, koho by hřál za nocí, kdy prostor byl příliš prostorný pro jeho vědomí samoty.

Onou myšlenkou žhnoucí jak zemské jádro, průzračnější horských potoků, sílenou bouřnými větry a tvárnější než obliny panoramat země,
onou myšlenkou,
stvořil bůh Muž svou múzu

Ženu božské podstaty plnou...