nabíraná...

seděla ke mně bokem
nohy skrčené pod sebou
a když utrhla hrst trávy
její tělo se zhouplo
jako by se vyklonila z loďky

v ten moment se rozjasnilo
její kouzlo totiž netkví v detailech
ve vlasech v utváření rtů nebo tvaru očí
ale v něčem co je nepostižitelné
stačilo mi jen se na ni dívat
jak se skloněná opírá o ruku
a jak na ni přenáší váhu

vdechoval jsem vůni horského potoka
nabíral si ji do dlaní a ukládal v paměti

zvedl se vítr a rozevlál její sukni
tiskl ji k tělu a hned ji zase vzdouval
vůbec by mne nenapadlo
že vítr dovede tak pěkně modelovat
ženskou postavu
dokonce to vypadalo
že se do ní zamiloval
rozčeřil jí vlasy
zacloumal látkou
a rozdychtěně ji pozvedl
až nad kolena
ovíjel se kolem stehen
dotýkal se klína
točil se okolo boků

v tu chvíli jsem si pomyslil
a nejspíš i trošku žárlil
neměl bych to být já
kdo se k ní přimyká

její smích běžel do strání
a probouzel luční květiny
šaty po ní splývaly a odtékaly
a ona vyrůstala
jako stvol neznámého květu
jejž dosud nikdo nespatřil

nevím co mě to popadlo
stačilo pár tahů tužkou
a nesměle jsem jí podal
větrnou malůvku

podívala se na to
ale nic neřekla
a schovala obrázek na nahé tělo

to je pěkné že jej takhle schováváte

no kdyby jste nakreslil i sebe příteli
teď byste ležel nosem tam
kde by se pro vás zastavily hodiny

inu jestli někdy pochopíte
že vše o co se člověk snaží je marné
pak jste zmoudřeli
jenže stejně tak si uvědomíte
že s takovou moudrostí
byste nemohli život začít
a vlastně ani prožít