Zaobzor...

připadal jsem si plný mýdlových bublin
a ty bubliny jsou nevyřčená slova
stoupají hrdlem a derou se ven
ale potom zůstanou viset na jazyku
jako nešikovní skokani na trampolíně
pak popraskají
a zůstává po nich jen hořkost

slova však nehrají roli

pohled intonace hlas to jsou ty indicie
malé anténky co vypráví svému okolí
o lhostejnosti nebo soucitu
o klidu o nervozitě o lásce
slova ptačího zpěvu
slova vody co dopadá na dno rokliny
slova tvaru mraků
slova kde začíná a končí vítr

zaplavil mě pocit
že já samotný jsem pojem
který vyslovilo slunce

ležel jsem na zádech
a díval se na oblohu

připlazila se mračna
a jejich okraj kterým se převalila přes slunce
barvou připomínal rtuť
nazrzlý lem obří medúzy
plocha co připomíná otisk palce

bude bouřka

panovalo ticho
listoví strnulo
já zíral před sebe a naslouchal
někdy se tichu dozvíte mnoho nových věcí
třeba že mlčení tisice let staré hory
není stejné jako klid ledové komety
kdesi v dálavách vesmíru

nasával jsem to ticho do sebe
jako houba vodu
kolem tváře tenkou vrstvu ohřátého vzduchu
o něco výš vrstvu v níž poletovaly mouchy
ještě výš hustá koruna stromu
která mi připadala průzračná
ještě výš strnulá masa vzduchu
nad tím mračna
ještě výš se rozprostírá stratosféra
a v tu chvíli jsem spadl do nebe

uviděl jsem sám sebe z jiné perspektivy
obraz co se drobí
vzápětí se zase spojuje
všechno se navzájem odráží
vítr mění směr aby se vyhnul kameni
kámen se drolí když odráží vítr
chameleon odráží listy a mění barvu
zajíc se stává bílým neboť odráží zimu
já se odrážím ve vás
když mi nasloucháte

stalo se vám někdy
že jste explodovali zevnitř?

neznámá síla mě táhne vzhůru
jako papírového draka
zatímco tělo zůstává v trávě nehybné
obklopuje mě tma
cítím kolem sebe vzdušné proudy
vznáším se plachtím
nebo možná kloužu
jako když po zemi klouže stín
co nezná překážky
klouže po vodě po zemi i po sněhu
snadno se propadá do jam
a stejně snadno je zpět na povrchu

jsou věci které si nelze představit
ale dají se pojmenovat
když dostanou jméno změní se
přelijí se do jiné podoby
přestanou odpovídat svému pojmenování
a tehdy je možné
pojmenovat je znovu a jinak
a tenhle proces
strhující proces tvoření
nemá konec

tady je slovo které pojmenovává
a tady je slovo které označuje
pojem je jako živý organismus
a textem je celý vesmír
ta nesmírná pláň co se otevírá
co nemá konec ani hranice
porozumění harmonie
to vám je taková krása
i když ta slova jsou nepřesná

zkuste to pronést stejně
aniž byste použili slova

uhodil blesk
já se rozesmál
a cítil se jako pojem
který vyslovilo slunce