úrovněmi...

nebe se zbrázdilo letem ptáků s velkými modrými křídly
a já si vzpomněl na jednu báji ve které se praví
že když se někdo dívá jak letí může z toho výjevu číst budoucnost

sedni si říká mi logika a zapomeň na starověké mudrce
nalij si čaj do šálku a mrkneme se na pergameny snílků
kteří měli své vize na teplých stráních země

přes všechnu lidskou chtivost po té co si teď dřímá v babím létě
vypadá nezkrotná stejně jako kdysi přežila všechny co ji chtěli vlastnit
co kdy brázdili její povrch a pak navždy zmizeli

kdo byl ten nebo onen odkud přišli a kam se ztratili
jména se divoce objevují a bleskem zas mizí
jen ona zůstává stále stejná pro další lidi aby se na ní mohli plahočit

fantastové a přízraky chechtá se logika
jejich snahy určitě nebyly marné namítám
základem byla iluze fakta ve zkumavce naděje co se mění na slova víry

určitě by se našlo pár pevných věcí kterých se lze držet

často slýchám že bychom měli přestat přemýšlet
stačí jen věřit že vše je dobré a dobré bude
to je však jenom prastarý kejklířský trik metafyziků

je tvé tělo tvým já nebo je to něco mimo tebe co ti jen náleží
a co je tvé tělo?
stroj co mění podněty na reakce
podněty i reakce se ukládají v paměti vytváří zkušenost
a ty jsi vědomí těchto zkušeností
v každé chvíli jsi tím na co zrovna myslíš
tvé já je subjektem i objektem
říká něco a zároveň je i tím co říká
kdo o něčem přemýšlí je zároveň myšlenkou
kdo něco ví je zároveň znalostí

přece dobře víš je shlukem vědomých stavů
proudem myšlenek z nichž každá je jedinečná
nesčetným množstvím jednotlivostí
ustavičným tvořením něčeho co nikdy není hotové

člověk ale takhle o sobě myslet nechce
odmítá se spřátelit se svou pomíjivostí
nechce zmizet
pokud má zemřít je to jen proto aby znovu žil

smícháš atomy světlo i vzdálené mlhoviny
pár kapek vody trochu bláta a kosmické vlny
přidáš perly víry lásku ženy
domnělou sebeúctu
předtuchy a drzost
a zkoušíš z té směsi vytvořit nesmrtelnost
šplhajíc na svou hromádku hnoje abys dobyl nebesa
jako dítě co zabloudilo mezi skřítky a volá k bohům že je jejich
vytyčuješ památníky egoismu sny prach a popel snů
které zmizí jakmile zmizí snílek
a které tady nejsou když tady není on

není to nic nového
tohle si lidé mumlají jako nějaká kouzla a zaříkávání proti temnotě
víra je jejich vize náboženství je všelék a filozofie nástroj pro oklamání

bludičky výpary mysticismu psychické podtóny
orgie duší pláč mezi stíny záhadný gnosticismus
závoj i tkáň slov bláboly subjektivismu tápání a bloudění
ontologické fantazie panpsychické halucinace
to vše je materiál iluzí naděje

hele víš že máš prázdný šálek?...dolij si a zapomeň

napil jsem se čaje zatímco ona ležela nehybně
jako vzácné spící zvíře s pažemi ukrytými pod rudými šaty
které se jako plamen rozprostíraly kolem dokola po koberci popelavé barvy
najednou aniž učinila sebemenší pohyb otevřela oči
vystrčila ruku ven ze šatů a nechala ji klouzat před sebou a dál až k mému šálku
pomalu jím otáčela dokud neměla rty na tom samém místě kde předtím já
přimhouřila oči vypila doušek položila jej zpět na místo a nechala ruku zmizet pod šaty
natáhl jsem se také a zavřel oči pak na ně kdosi položil mokrou látku
ucítil jsem jak mi po těle stéká olej a ruce které jej jemně roztírají od nohou ke hrudi až ke rtům
zlehka po nich přejedou prsty…jednou…pomalu…a zmizí…

potom jsem jen pocítil lehkost hedvábného závoje
který se na mě snášel a slyšel divné ticho
otevřel jsem oči otřel si ústa
a na prstech mi ulpěly malá modrá pírka