synergicky...

často slýchám, že už nezbyl jediný drak ani jeden rytíř ani jedna víla,
která se ladně míhá tajůplnými lesy nebo proplouvá horskými jezery
a okouzluje kolemjdoucí svými úsměvy…

někdy mám pocit, že tahle doba už nezná dobrodružství
osud je jen cesta za horizont, planoucí stín, co se přehnal kolem a už dávno pominul…

ó jak je příjemné se mýlit

všechny ty bytosti ty jejich taje a záhady jsou pořád tady a jsou vším co existuje
možná jen změnili oděv a zatímco démoni společnosti skřípají zuby a vrhají se na mě
když náhodou zvednu oči od země a vyzývají mě,
abych se na rozcestích dal doleva, tam kde mě učili zatáčet doprava…

tohle zdání se stalo natolik skutečné,
že se víly draci či rytíři skrývají jeden před druhým ukrytí před sebou samými…

mě ve snech však pořád navštěvují mistři reality
povzbuzují mě a říkají, že jsem nic neztratil, že mnou stále protéká oblouk modravého napětí
abych mohl měnit svět tak jak chci a do uší šeptají
,,nejsme prach jsme zázrak,,

šťastný ten, jehož domovem je bezčasí
ten jenž sestupuje z vesmírných hor věčného nyní
aby mohl dovádět v záhadách které je možné změnit během chvíle v poznání…


…pohlédl jsem dolů ze svého draka skrz proudění větru
,,právě teď by tam mohla být,,
a usmál jsem se tomu
,,mohla být,,

zelená země protkaná modravými žilkami řek
zlátnoucí obilí i tmavnoucí hory
to všechno explodovalo ve víření vymknuté kontrole
a svět se změnil v barevné tornádo kolem mých vykulených očí

možná ji přivede náhoda na tohle úrodné pole
přijde na jeho okraj
i když si nebude jistá proč
ale bude zvědavá na tu stránku co je živá

až ji uvidím poznám, že je to ona
ale nikde se neobjevila
to není možné, aby tu nebyla
je výplodem fantazie?
Mlčení
jsem blázen, když ji hledám zrovna tady

pak jsem zaslechl zapraskání
kradmé kroky v ječmeni
co se pomalu přibližují
to bude ona

velké oči mě zkoumaly
chlupatý nos pátravě namířený mým směrem
malinký medvídek ušatý

chvilku poseděl pozoroval oheň
a pak se rozhodl že je čas jít dál

zůstal jsem sám se svými myšlenkami a touhou
co by mi asi řekla?

třeba tohle
kdybys byl zrovna teď pokročilou duší
co by sis poradil?
rozhlédni se kolem
co je tady zvláštní?
nebe je v pořádku země také

aha…není tady ona

tak mě napadlo
proč ti nejpokročilejší lidé
z jejichž moudrosti se stalo něco
co přetrvalo století
byli vždycky sami

proč nikdo neviděl jejich milované?
existovali vůbec?
že by neměli nikoho
protože se dostali za hranice potřeb?

zajímalo by mě, jestli by souhlasila nebo se mýlím
ať už je kdekoliv co bych udělal, kdybych ji uviděl jak jde nočním obilím?

pole však bylo prázdné
a z modré Vegy, co se tetelila na hvězdné harfě
také nepřišla žádná odpověď

víte že vše co vás okouzluje vás také vede a chrání,
když jste vášnivě posedlí něčím co milujete?

to pak lavina před vámi vyhlazuje cestu
přizpůsobuje pravidla důvody rozkoly
přenáší přes strach i pochybnosti
ovšem jak to provést bez té její síly…

copak si to píšete?
stála tam s otázkou v očích
jako by ještě neviděla někoho
kdo používá tužku a papír
tajuplně se zatvářila
ani stopy po tom kým je
jako by byla kosmickým úsměvem
nebo náhoda seslaná, aby rozpustila mé pochyby

když někdo přeruší mé myšlenky
odpovím někdy tak abych ho vylekal
píšu si dopis, když jsem byl mladý
o věcech co bych rád věděl, když jsem byl v té době

přes mou nezdvořilost byl její pohled příjemný
plál zvědavostí a odvahou ji ukojit
přečtete mi to? zeptala se neohroženě

vzpomeňte si na něco co jste milovala
něco co ve vás vzbudilo nekontrolovanou vášeň
a mít rád se nepočítá

ano vzpomínám si řekla prostě
bez té síly jsme jen čluny v bezvětří
víte příteli co je lepší než víra?
vědomí
a já vím že mě znáte

ovanula mě její vůně
a já ucítil, jak cosi přesahuje součet toho
na co zkoušíme dosáhnout každý zvlášť
do velikosti toho
čeho můžeme dosáhnout společně