vodomilně...

v temnotách země
kde naslouchají jen kameny
proudí voda stále stejným tempem

nezpomaluje ani nezrychluje
stejně jako svět
co se netočí pomaleji ani rychleji
a na její hladině zůstává jen světlo
anebo mizející stín

je neproměnlivější ze všech živlů
řídí svůj pohyb podle měsíce
objímá zemi
nebojí se zhynout v ohni
nebo žít ve vzduchu
když do ní vstoupíš
cítíš ji jako vlastní kůži
ale pokud ji udeříš
rozprskne se

to mi řekla dívka ten den
kdy mě vzala na místo které neexistuje

přešli jsme bažinu
a vystoupali přes kamenné pole k jedné jeskyni
jejíž ústí připomínalo jaguáří hlavu
protáhli jsme se otvorem
s lucernou plnou světlušek
na konci zatlačila na stěnu
a ukázal se otvor do nitra hory

postupně jsem začal rozlišovat
stále sílící zvuk
tak povědomý a přesto neznámý
proudil volně jen vlastní vahou a o své vůli
jako když se po koupeli vylévá voda z lázně
nepůsobil krotce ani stísněně
nezněl uvězněný v železech
tenhle zvuk mě objímal a vtahoval hlouběji

když jsme došli k prameni
ochutnej řekla prostě
strčil jsem do ní prsty
a ucítil její sílu
pohybovala se proti mé ruce jako dech
jako zvíře nebo kůže jiného člověka

opatrně jsem olízl dlaň
je lahodná

ano je usmívala se
tohle místo však neexistuje
tenhle pramen prý dávno vyschl
tak se to traduje
pamatuj si to příteli
napij se a opakuj po mně

mou cestou je její cesta
pulzuje stejně jako vědomí
je vědomí
a ticho kolem ní není prázdné ani nehmotné
není jím třeba spoutávat něco neškodného
jsem jejím strážcem
jsem jejím služebníkem
opatrovatelem změn
nespoutám co roste
nezadržím co se má rozpadnout
a pokud se vypaří
zmizím s ní

každé zklidnění i každé zastavení
je součástí proudění
a pokud to vypadá že pohyb ustal je to jen proto
že ho lidské smysly nejsou schopné zachytit
proudí narůstá smršťuje se a proměňuje
tak jako život v ní