přívalová...

v dálce za obzorem se ozval temný hukot
provázený tichým lomozem
svíral jsem zábradlí verandy
jako kapitán lodi uvízlé v bezvětří
co právě ucítil první záchvěv tropického větru
vonícího limetkami a kokosovou dření
a po bolestně napjatém chřípí
mě jako doběla rozžhavený komín
pohladil neznatelný vánek

nad kopcem se objevil oblak
roztřásajíc peří ohnivého prachu
a blížil se s bouřlivým rachotem a hřměním

přijížděla z velké dálky
po rozpálených sirnatých cestách
přes solné pláně
opuštěné před miliony let vlnami oceánu

pak zastavila u mě a vyčkávala
až drobné záchvěvy ustanou
a všechny kosti s úlevou znehybní

vyzařovala tak neobyčejný klid
že jsem se k ní bezděčně naklonil
ona se na mě se smutným úsměvem podívala
a zvedla ruku na pozdrav

s překvapením jsem si všiml
že i má ruka mává v odpověď
,,to je zvláštní, myslel jsem že jste bouřka,,

pohlédla na mě
naprosto průzračnýma očima připomínajícíma vodu
která někde tisíce kilometrů daleko roztála ze sněhu
a došla až sem pročištěná sluncem a větrem
,,jsem Blanche,, představila se s tím zvláštním úsměvem
,,věnuji se hudbě
dnes jsem vytrhla své kořeny a mířím do hor,,

,,odsud už ale nikam dál nedojedete,,

,,taky mám ten pocit,, odvětila
nemůžeme s tím něco udělat?

nu z kol uděláme plot k zahrádce
z brzdového bubnu gong
a ze zbytku skalku pro kytky
nejdřív si ale můžeme dát večeři
pěkně se vyspíte a pak vyrazíme

přijala mou nabízenou dlaň a vystoupila z vozu
,,jeden přítel mi odešel ale druhý zůstal,
odnesl byste ji prosím do domu?,,

,,Ji milostivá?,,

,,Harfa je přece žena nemyslíte?,,
a kývla k zadnímu sedadlu
kde se k obloze zvedalo pouzdro
jako prastará do voluty kroucená příď lodi

po večeři jsme se usadili s vínem ve světle svíčky
co však hřála jako alchymistická pec
a vykřesávala jiskry ze stříbrných příborů

povězte mi něco o sobě milá Blanche

víte celý život mě zaměstnává hudba
a i když se sem tam objevil nějaký muž
obvykle přestal po nějaké době zpívat i létat
vždy jsem se totiž domnívala
že jsme se narodili abychom se naučili létat
a nemohla jsem vystát když se ti chlapíci šourali kolem
se vším tím železem v krvi

,,a co Vy?…vy jste se naučila létat?,,

chvíli mi to trvalo než jsem se rozhoupala
chytala jsem se pikol fléten a houslí
protože tečou vzduchem jako řeky po zemi
sjela jsem každý potok prozkoumala každý proud
takže sem jsem dorazila pořádnou oklikou

co Vás tedy přimělo oprostit se

nedávno jsem se rozhlédla
a najednou mi došlo že létám sama
nikomu ve skutečnosti nesešlo na tom jestli létám
natož do jakých výšek
vlastně mě nikdo neposlouchal
a tak mě napadlo že vyrazím do hor
kde se vše rozléhá a rezonuje
prostě zkusit hrát někde pro někoho
kdo mě uslyší a bude naslouchat
,,apropó mohu začít hned u vás,, řekla
a v pološeru zašmátrala po západkách

napjatě jsem poposedl a s obdivem sledoval
jak se vyloupl z kůže srdcovitý tvar nástroje
z blyštivého podstavce na mě shlížela mírná řecká tvář
s gazelíma očima a stejným nebeským klidem
jako dívka pod ní
přitáhla si židli sklonila harfu zlehka k rameni
a přiložila prsty ke strunám

nadechl jsem se rozpáleného vzduchu a čekal

náhle terasou přeběhl závan větru a opřel se do křesel
až se rozhoupala jako loďky na noční hladině
pak se její ruce pohnuly
přejela prsty po prosté tapisérii strun od oblouku u svého ramene
až k nevidomým očím řecké bohyně a zase zpátky
na okamžik znehybněla
a nechala tóny stoupat sálajícím horkem

z bouří v hrudi jsem zkameněl ve stínu
neslyšíc nic než divný tlukot vlastního srdce
s vytřeštěnýma očima a pootevřenými ústy
posedlý čirým šílenstvím
zírající na dvě ženy
na jednu slepou Múzu vypínající se na zlatém pilíři
a tu druhou
která s něžně přivřenýma očima
vztahovala drobné ruce do prostoru

jako děvčátko pomyslel jsem si bláznivě
jako děvčátko co natahuje ruce z okna aby ucítilo
co?
no ano jistě
aby do dlaní zachytilo déšť
vztyčil jsem se z křesla jako by mě zvedly vlastní uši
a naslouchal jak se rozehrála

i když jsem tu hudbu nepoznával
slyšel jsem ji za svůj život tisíckrát
a s každým kmitem jejích prstů
pleskal večerním prostorem déšť
chladil otevřená okna smáčel prkna
dopadal na střechu na syčící písek
splachoval prach plnil sudy
a do dveří zavěšoval závěs z korálků
které se rozhrnou a zašeptají když jimi projdete

to ale nebylo všechno

něžně chladil především mě
jeho hebká tíha a tlak mě tiskl níž a níž
až jsem se znovu posadil
jak mi pleskal po tvářích a koulel se po čele
přiměl mě zavřít oči i ústa
a zastřít si obličej rukama
cítil jsem jak se mi zaklání hlava
a dovoluje dešti dopadat kam se mu zlíbí

nevím jak dlouho trval ten prudký příval
pak ovšem pozvolna ochaboval
jak prsty stále pomaleji klouzaly po předivu strun
ještě se na chvíli vrátil v posledních poryvech a ustal

harfa zavěsila do vzduchu poslední akord jako pohlednici
na níž zachycený výboj blesku
osvětlí na okamžik miliardu kapek v jejich pádu
a pohasne

Blanche stáhla ruce ze strun ale oči nechávala zavřené
já se naopak překvapeně rozhlédl a viděl
že ty dvě podivuhodné ženy přečkaly bouři netknuté
celý jsem se chvěl naklonil se jako bych chtěl promluvit
ale najednou nevěděl co si počít
až mi napověděl jakýsi osamělý zvuk
a roztleskal jsem se
plácal jsem tak náruživě až se zdálo
že mám hrsti plné kapslíků
něco jsem křičel
ruce od sebe odskakovaly a zase se srážely
ona opět přiložila harfu k rameni
a zda hrála do rytmu mých rukou
nebo já přizpůsobil své ruce k tempu její melodie
v tu chvíli nebylo patrné
oba jsme se však na sebe s úsměvem podívali
a najednou věděli
že skočilo trýznivé období sucha
a nadešel dlouhý čas dešťů