přirozeně...

uvelebil jsem se
v jednom malebném koutě hor
a s úsměvem sledoval škádlení oblak s větrem
když se na mě elegantně snesla dívka

co si myslíte o stylu příteli?

může to být odpověď na všechno
neotřelý způsob
jak přistupovat k něčemu běžnému kreativně
třeba stejně jako vaše přistání

styl mění situaci i způsob konání
když na to přijde vynést koš může být umění
rvačka může být umění
otevřít plechovku může být umění

víte milá Etini mám pocit
že všem ctižádostivým lidem vůbec nedochází
o jakou krásu a nádheru přichází
když se tak zběsile snaží někam dostat
co je to za člověka který má chuť
vstávat v šest s ječícím budíkem
vyskočit z postele oblíknout se
nacpat do sebe snídani vyprázdnit se
vyčistit si zuby učesat se
čekat v dopravní zácpě
než se dostane kamsi kde vydělává peníze
pro někoho úplně cizího
a ještě se po něm chce vděčnost
představivost vyměnil za televizi
čas není na nic protože je peníze
a to podstatné je vymazané vším ostatním

podepřela si lokty o mou hruď
věříte v nadpřirozeno?

ti co v něco takového věří mají na všechno odpověď
ale co ti ostatní?
pokud je nadpřirozeno tak by mě zajímalo
co je za ním?
někomu možná nevadí usrkávat zelenej čaj z patra
ale já bych si radši dal pěkně vychlazený pivko ve sklepě

moje otázky nejsou vytesané do kamene
pružně se přizpůsobuji podmínkám a objevům
láska nemusí být příkaz
a víra nemusí být oficiální prohlášení
a tak budu dál pít pivo rozpouštět válku
smát se pravděpodobnosti a žít tak dobře
že ani nebude mít chuť přijít blíž

víte nejde jí zabránit ale můžu zabránit smrti zaživa
ostatně jak kdosi podotkl dveře do ráje se otvírají jen zevnitř

co mi povíte o kráse a okouzlení?

ačkoli obdivuji krásné ženy dávám přednost okouzlujícím

v čem se liší?

inu krásná žena je ta které si všimnu já
okouzlující ta která si všimne mě
lidé jsou tolik vázáni na svou představu o zodpovědnosti
že úplně zapomněli
že kořenem zodpovědnosti je schopnost odpovědi
lidé které světlo neoslepilo
vidí ve dne hvězdy

všiml jsem si zkrocené vášně
která jí pohrávala na rtech
vášně podobné míse zimních pomerančů
neochotných pustit sladkou šťávu příliš brzy

obalila mě něhou jako mech obrůstající říční kámen
laskán mečem a probodáván pírkem
pocit radosti když se dostaví zklamání
ve světě kde jsou ledovce zmrzlými slzami harpunovaných velryb

nezkoušela ukrýt mou bolest ve své
prostě mnou prosákla jako všeobjímající mlha
bez soudů i bez milosrdenství
a bylo jí jasné
že si toho cením a směřuji k ní
se vší pozorností
na jakou se může srdce bez kompasu zmoci

nejenom že jsme hovořili stejným jazykem
ale dovedli jsme se naladit i na stejné ticho
vnímat ten jeden okamžik za tisíc let
vnímat jeden druhého
stejně jako převrženou sklenici
kterou během pádu balancujeme na špičkách prstů
držet ji století které uplyne než dopadne
a roztříští se na milion zárodků diamantů
které jsme zašlapovali do země

mohl jsem s ní zůstat
a snad s ní pořád ještě jsem
avšak i v bezčasí nastane chvíle k pohnutí
a po tichém objetí stéká milion dlaní hedvábného deště
v mlčenlivé záplavě a smývá vzdálenost i pomyšlení
smrštěné do jednoho bodu
který mnou projel až do morku kostí