Na cestě od středobodu

 

svět je úžasné místo, říkám si častokrát

a nemůžu se dost vynadívat

dost zaposlouchat

do dna chutí vychutnat

do hlubin citu a emocí

prožít

nasytit se

tím úžasným projevem

ničím nepodmíněné lásky k životu

 

v tento moment

kdy až v rozpacích vnímám krásu přírody

zalévá mou duši blaženost

 

„Děkuji Ti, za ten dar, moci to vnímat.

Být toho nepatrnou součástí,“ děkuji

a v duši, promlouvám k duši

k té neuchopitelné jinakosti

jež cítím všude kolem sebe 

 

právě v takových chvílích

se ukáže

i ta odvrácená strana dokonalosti

 

a říká mi, že proto je neuchopitelná

proto

si hýčká  pod trsem horských kosatců

skrytého hada

 

po dnech spalujících veder

spálí na uhel všechnu uschlé

aby nakonec sama sebe uhasila

v přívalech rozbouřených vod

aby život v bolestech dala

a pak si jej

jak sama uzná za vhodné

v bolestech vzala

 

a pokud to ještě nechápete

myslím

že člověk není středobodem

jak se domýšlivě domnívá

 

to všechno tu není pro nás

jsme toho jen součástí