Malá báseň v próze

Hybatelem člověka je touha po životě.
Úzkostná touha, dravá a sobecká.
Touha zakousnout se do krkavice poznatelné reality a pít plnými doušky.
Půl vysát a půl promrhat. Pít tak chtivě! Polovinu vycmrndat.
Mlaskat si a utírat tu blahodárnou teplou energii žití do rukávů jako čuně.
Touha po životě vychází ze strachu ze smrti.
Z vědomí, že smrt si přijde pro každého z nás.
Někomu dopřeje zestárnout, po jiném skočí zpoza keře a než trpícího dorazí
zlomí mu obě nohy v kotnících a nechá ho trpět jako kočka, co mrzačí myší mládě.
Úzkostně toužíme žít naplno, užít si života.
Nosem nasávat všechny alkaloidy světa a pusou vydechovat životní pravdy.
Toužíme být slyšeni a vyslyšeni.
Toužíme být uznáváni a obdivováni.
Toužíme změnit stav našeho těla, protože zdravost mladého organismu nám připadá fádní.
Toužíme milovat a toužíme být milováni.
Ale ještě před tím hlavně si pořádně zašukat.
Do sytosti, ať se můžu chlubit Cháronovi při dlouhé plavbě na druhý břeh.
Pak rychle šup šup vyvést mladé. Život je tak krátký!
Toužíme po štěstí, honíme se za ním.
A místo toho jdeme od zklamání ke zklamání.
Od porážky k porážce.
Od Vjazmy k Borodinu.
Neschopní změnit stav věcí, hořkneme a tvrdneme.
Zakořeníme do zvyků.
Bijeme děti pro ztracené touhy.
A umíráme, smířeni se životem ale ve při se sebou samými.