O magii a tak podobně 2

Z ničeho nic to znovu zakřupe. Muž se chytí za ruku, chvíli ji drží jako by mu snad chtěla upadnout a potom se s hrůzou podívá … na co se to vlastně díváme?
Lidská ruka to rozhodně není. Je to spíš jako, no ano, jako pavoučí noha, ale úzká a ostrá na konci.
Zase to chroupne jako když rozlomíte ořech. Ten zvuk je odporný a pokaždé když ho slyšíte se vám chce utíkat jak nejdál to jde a pak utíkat dál. Ruka je zpátky. Postupně křupe celé jeho tělo a mění se mu nohy i ruce, dokonce mu rostou nové a zase se ztrácejí. Občas se na jeho tváři objeví oko a podivně se mu pohybují tváře. Nejspíš mu rostou kusadla přímo v ústech. Musí strašlivě trpět. Koukáš na to trochu jako by se ti to zdálo. Taková je tady skutečnost, vlastně všude je taková … něco se pokazí a někdo to odnese. Akce a reakce. Pojďme se radši podívat kam ho to odnášejí.
Projdeme pár chodeb ve věži, vystoupáme po schodech nahoru a vstoupíme do pokoje. Je to velký pokoj se spoustou lůžek, bílá prostěradla, dobře větraný, žádné skříně … to bude nemocnice. Nebude to nejspíš přímo to co si představíte pod pojmem nemocnice. Tady bych to viděl spíš na nějakou tu elfskou magii, bylinky a masti. Něco většího než jsme zatím viděli.
Teď bude chvíli nuda než se mágové dostanou k činům. Mágům všeobecně všechno moc dlouho trvá. Je to až s podivem jak dlouho může trvat dohodnout se na docela jednoduchém rituálu nebo správných léčebných procedurách. Kdybychom tak mohli posunout čas dopředu o ty dvě a tři čtvrtě hodiny… Počkat vždyť my můžeme!
Do dveří vešlo pět mágů. K tomu bych ještě mohl něco podotknout. Pětka je magické číslo. Tady nepočítají tak docela jako my na Zemi. Většinu objevů v oblasti matematiky, fyziky, chemie a věd obecně tady mají na svědomí mágové. Když poprvé přišlo na počty, vymyslel ten nejlepší systém mág Rihunul „Kotleškrab“ Sinej. Ach ano, starý Kotleškrab … na toho mám vážně skvělé vzpomínky. Býval to velký mág. Jeho Ohnivé koule které vylouskával z prstů na pravé ruce dokázali upálit mouše křídla i na padesát metrů. Obzvlášť když se napil…
S ním si tady užili něco zábavy. Tak dlouho pálil muší křidélka až se mu to jednou nepovedlo a upálil si vlastní ruku. Ale to jsem odběhl. No prostě když přišlo na počítání, začal Kotleškrab používat vlastní prsty. Bohužel, jak jsem již řekl, měl jich jen pět. Tady mají tudíž jen šest cifer, od nuly do pětky. Je to vlastně šestková soustava, to v čem tu počítají. My počítáme v desítkové, takže kdyby se tu náhodou objevila nějaká vysoká čísla, nezoufejte, ona ve finále zas tak vysoká nebudou. Až proti sobě budou stát milionové armády, napočítáte na každé straně jen nějakých čtyřicet šest tisíc vojáků. Pořád to může být skvělá bitva, ale já už viděl hodně bitev a čím víc tím líp. Možná ti teď přijdu jako šílenec, ale pochop že s tímhle světem nemáš vůbec nic společného. Nemůžeš ho ovlivnit, nemůžeš se ho dotknout, můžeš ho jen pozorovat. Tak proč se tím pohledem nebavit. Sledujte třeba tenhle rituál. Není to úžasné? Ten muž trpí neskutečnou bolestí. Abych řekl pravdu, divím se že ještě nezemřel, a oni jdou dělat rušící rituál, který evidentně nebude fungovat. Tenhle rituál je vlastně taková ta první věc co uděláš když je něco špatně, abys zjistil jestli je to hodně špatně. Jako když zapneš a vypneš počítač když s ním není něco v pořádku. No, co jsem říkal. Ach, ano … promiň. Vysvětluji a vysvětluji a rituál nám mezitím uteče. Vlastně se jen rozestavili kolem postele, drželi tyhle svíce a hlavní mág předříkal několik vět, něco jako: „Ó mocní bohové, žádám vás nyní, by jste zrušili svou mocí, co zlé síly činí.“ Ano, tak nějak to bylo. To je hračka, zvládne to každý. Máme teď chvilku než se začnou opět snažit, takže: Pětka je nejvyšší cifra kterou tu najdeš a je považována za magickou, vlastně celé číslo pět je magické. Proto najdeš na všech chrámech pět věží, na všech krcích pět náhrdelníků (tedy alespoň na těch pověrčivých) a v každém rituálu pět mágů. Nemusí jich být zrovna pět, může jich být třeba pětkrát pět a každý může držet svícen s pěti svícemi a mít na obličeji pět pětiúhelníků v pěti kruzích nakreslených pětiúhelníkovým uhlem. Naštěstí takový rituál dnes neuvidíme. Při něm se totiž zabíjí pět obětí pěti ranami nožem do břicha, což je pomalá smrt a není na to hezký pohled. Mágové dokáží být jaksi barbarští i civilizovaní zároveň.
Ach ano, tady je máme – náš léčitelský sbor. Tak co si pro nás, a hlavně pro něj, připravili tentokrát. Jak vidím, teď už se bude opravdu léčit. Naštěstí se sem nevejde pětadvacet mágů, takže lépe uvidíme co se bude dít. Ti čtyři okolo vlastně nemají zvláštní funkci. Důležitý je, jako ostatně vždycky, arcimág Litinen „Krvesrk“. Přednáší teď Léčitelskou báseň z pěti svitků Vieniných. Jazyk ve kterém se přednáší aby to byla báseň, čili aby se rýmovala, se nazývá Kset a vymysleli ho mágové. Je složený zejména ze sykavek a velmi často se v něm vyskytují písmena L, M, R a V. Jen si ho poslechni: „Sivulm imsal ratesi mal resral mises nicomarem!“ Zní to jako když se had kousne do jazyka. Kdyby jsi mohl slyšet magii, jak plyne kolem, jak se magické proudy třou, znělo by to podobně. Ano – tenhle kousek se zrovna nerýmuje. Je to půl verše, ale všechny znějí skoro stejně a abych se přiznal, rozumím asi třem slovům z celého jazyka. Celá ta báseň zní vlastně skoro stejně, proto se také rýmuje. Muž se teď svíjí mnohem víc než předtím a vypadá to jako by dostal epileptický záchvat. Také těžce dýchá a protáčejí se mu oči. Pohled jako z hororu. S posledním slovem básně všechny svíce sfoukne závan větru. Nastane tma, a pak se rozhoří ohnivá koule a vznese se ke stropu aby osvítila celou místnost. Muž leží na posteli a vypadá že bolest přešla. Leží docela klidně a podívejte – jeho ruka! Mění se zpátky na lidskou. To je dobře, jen tak dál, jen tak … k zemi!
Těsně nad našimi hlavami proletěla ruka. No, ne tak docela ruka jako spíš jehlovitě zakončená končetina která bývala rukou. Mág „Mrazivod“ musel být uložen do protějšího lůžka a teď se o něho stará děkanka léčitelské koleje se svými studenty. Má ošklivě roztržený hrudník, ale to bude v pořádku. Náš muž ale v pořádku nebude. I když nyní už přišel docela k sobě, jeho podoba se pořád ustáluje. Nemohu říci jestli se vůbec někdy ustálí. V jeho těle se mísí člověk s pavoukem v podivném magickém víru. Všechno se zamotává, proplétá, tvoří se smyčky a uzly a vážně netuším co z toho vznikne. O pana Mrazivoda je již postaráno a tak všichni opouštějí místnost. Mrazivod sám je odnášen do svého pokoje kde bude několik dalších dní regenerovat. A protože pacient který je přivázán k lůžku velmi silnými provazy nepotřebuje světlo, celá místnost se noří do tmy.
A ve tmě se objevuje docela malý černý stín. Přeběhne po podlaze od okna přímo k posteli, vyleze po noze na mužovu hruď a tam se zastaví. Nyní je to špatně vidět, ale mužova tvář už není to co bývala. Z úst, tedy alespoň z levé části úst se stalo kusadlo a kromě svých dvou očí má ještě dalších šest, různě rozsazených po čele. Sem tam z jeho kůže rostou drobné, tvrdé štětinky, místy se kůže mění na kutikulu. Stín vyleze po mužově krku přímo na jeho tvář a osm očí se setká s dalšími osmi.
„Nires buď slušná holka. Vím že se ti líbí ale nelez mu po obličeji ano? Je to pro něj určitě nepříjemné.“
„Gvhul … kudho … kuduo!“
„Kdo? Kdo jsem? Na to se chcete zeptat, že ano?“
Po několika marných pokusech muž jen přikývl.
„Já jsem Tiniera, ale říkej mi Tiri.“ Je to tak sladký hlásek. Jako by to mluvila malá holčička… ne, to nemůže být ona! Rozsvítí se svíčka a … no samozřejmě! Je to ona!
„Nires vás našla. Řekla mi že je tu pavouk co má mysl člověka, ale jak to vidím já, vy jste člověk co má pavoučí tělo. Tedy některé části. Co se vám stalo?“
„Cssuo u ssehe?“
„Nikdy jste neslyšel o zvuku mysli? Pavouci jsou, ačkoliv si to teď možná nemyslíte, velice inteligentní stvoření. Umí mluvit do hlav jiných tvorů v jejich jazycích když chtějí. Když je v tom někdo vycvičí. Je to jako učit se mluvit hlavou, ale vy jste mág … pochopíte to rychle.“
Tak, teď uslyšíme i to co bude říkat náš muž do jakékoliv hlavy. Není úžasné co všechno můžeme udělat?
„Takhle? Je to tak že? Slyšíte mě jako bych mluvil ale nemluvím. Tohle je zakázaná magie! Pohrávání si s myslí!“
„Ano, ale vy jinak mluvit nemůžete…“
„Co tu chcete? Jak jste se sem dostala?“
„Dveřmi, jinak to nejde. A sem jsem se dostala oknem. Je to docela nízko když nejste uvnitř. Přišla jsem protože Nires sem chtěla jít.“
„Nires je ten pavouk co mi leze po hlavě že ano?“
„Ano, řekla jsem jí aby toho nechala!“
Pavouk se rychle stáhnul zpátky na mužovu hruď. Tam se usadil a vypadal velmi spokojeně.
„Víte co s Vámi teď udělají?“
„Zbaví mě toho, to je snad jasné.“
„Ne … oni se zbaví Vás. Ze dvou rituálů se jeden nepovedl a při druhém došlo ke zranění. Nebudou riskovat a zbaví se Vás.“
„To si nemyslím. Nemůžou mě zabít, to je proti pravidlům.“
„Oni vás ale nemusí zabít. Stačí když vás zavřou někam odkud se nedostanete.“
„Jak to víte? Jak si můžete být tak jistá?“
Tajemná osoba udělala krok vpřed a stojí teď na světle takže si ji můžete prohlédnout. Je to skutečně holčička. Může jí být tak osm nebo devět let. Je celá v černém takže splývá s okolní tmou. Podívejte se jí do očí. Do těch hlubokých modrých očí. Těm není osm let. Ty oči jsou mnohem, mnohem starší.
„Protože mě udělali to samé…“ zašeptala.
Za dveřmi se začínají ozývat kroky.
„Poslouchejte mě. Stalo se mi něco podobného. Musíte vědět že pavouky lidé můžou pokládat za stvoření temnot, ale to neznamená že jimi jsou. Ovládněte to v sobě a možná nezešílíte. Hodně štěstí.“
„Počkej! Jestli mě vážně chtějí někam zavřít, musíš pro mě něco udělat. Najdi mojí hůl a odnes jí odsud. Bude nejspíš pořád v té pracovně dole ve sklepeních. Řekni jí že tě posílám a že jí najdu. Prostě jí dostaň z tohohle ostrova!“
„Myslím že to by neměl být problém. Sbohem a hodně štěstí…“ řekne holčička, sebere pavouka z mužova hrudníku a vyskočí ven oknem přesně ve chvíli kdy se otevřou dveře a dovnitř vstoupí mágové.
„Danieli „Ohnidýme“ Koryno, pojedete na výlet…“ prohlásil arcimág Krvesrk.