Úvod

„Pověz mi ještě jednou něco o Mainu,“ žadonil mladší bratr bratra staršího. „Ještě jednou, než půjdeme spát,“ naléhal.
Starší bratr se nenechal dlouho přemlouvat. „Víš, Mainu je země…no, spíš ostrov…a je ze všech stran obklopen Mořem. To Moře není ledajaké. To Moře odděluje Mainu od zbytku světa. Tak se na Mainu nedostane nikdo, kdo tam nemá co dělat. Všichni se tam ale dostanou ve snech. Je to právě ta snová země, kde se děje dočista všechno, o čem se tobě nebo komukoliv jinému může zdát.“
„Ale notak. Nepřestávej. Pověz mi ještě, jak Mainu vznikl. Pak už ti dám pokoj a půjdu spát.“
„No tak dobře. To se jednou kdysi dávno sešel básník s čarodějem a lékařem. Chtěli společně vymyslet, jak udělat spánek zajímavějším. Tehdy totiž lidé neměli sny. Prostě usnuli a ráno se probudili. Nikoho to moc nebavilo. Byla to příšerná nuda. Proto to tihle tři chtěli vyřešit.
Nespíš už náhodou? Ne? Tak dobře. Kde jsem to přestal? Jo, už vím…
…tihle tři kumpáni nejdříve vymýšleli všemožné nesmysly. Básník chtěl, aby spícímu někdo celou noc vyprávěl, aby si to ten spící mohl představovat. Čaroděj zase chtěl někoho začarovat a strčit ho do hlavy někomu jinému, protože ten začarovaný nebožák mohl bavit toho druhého při spánku. Lékař měl dokonce takový nápad, že by namíchal lektvar, po kterém by se spícímu v hlavě odehrály všechny vzpomínky, které za den nasbíral. Ale komu by se líbilo zažít to samé dvakrát? Jen si to představ. Večeřel bys kapustu a pak by se ti o tom ještě zdálo…“
„Fuj! Kapusta!“ vykřikl mladší bratr, až to rozštěkalo sousedova psa, který svým štěkotem probudil půl vesnice.
„Uklidni se. Tobě se o tom zdát nebude. Ty budeš přece v Mainu.“
„Ajo. Tak ještě pokračuj.“
„Každý nápad byl sám o sobě k ničemu, ale dohromady by to mohlo fungovat. Lékař připravil zvláštní lektvar, básník zase sepsal procítěnou báseň a čaroděj ji použil jako zaříkávadlo. To, co se stalo, bylo neuvěřitelné. Jejich společná snaha zabrala. Z kotlíku s lektvarem vylezla zvláštní postava. Byl to celkem vzrostlý chlapík s dlouhými vlasy a plnovousem. Ti tři se nejprve leknuli, že stvořili nějakou příšeru. Když ale viděli ten jeho bodrý kukuč, uklidnili se…“
„Modrý?“ posmíval se mladší a představoval si urostlého Taťku Šmoulu.
„Ale ne. Bodrý…jakože přátelský, s takovýma přitroublýma očima. Něco jako…jako…pamatuješ si Švejka? Ano? Tak s takovýma očima.
No a tenhle chlapík se představil jako Penar Lomae, Pisatel příběhů. Byl to nový bůh, jakého tehdy svět potřeboval, protože to byl bůh spánku a snění. Věděl, proč byl stvořen a svého úkolu se chopil, jak jen mohl.
Nejprve vše dělal sám tak, že putoval od jednoho spáče k druhému a do myslí jim zasíval sny. Takhle to dělal spousty a spousty let. Ale jak lidí přibývalo, bylo stále obtížnější a obtížnější navštívit každého spáče. Rozhodl se tedy, že sny učiní ještě zajímavějšími, ale na to potřebuje prostor, čas a výpomoc.“
Mladší bratr již spal, aniž si toho starší všiml Později sám zmožen spánkem usnul a ve snech se vypravil na Mainu. Další vyprávění muselo počkat na další večer.