Zázrak Světla

Žily, byly dvě dušičky v jednom domě, na jednom obláčku, kde bylo plno stejných dušiček. Zde čas nehrál žádnou roli, bylo to tu moc krásné a jednoduché, ale někdy i tyto dušičky chtěly své životní zápletky, vášně, zážitky, které jsou možné jen v pozemském světě.

Jakpak je však nazvat, abychom se nepopletly. Růženka a Jaromír. Jaromír byl nedočkavý, stále chtěl už žít život na Zemi. Růženka však tak ráda odpočívala a spala, celé dny by jen stála s otevřenýma očima a snila o životě na Zemi.

Jednoho dne Jaromír šel nahlédnout na svět, zda není někde milá hodná maminka s tatínkem kteří nedočkavě, vyhlíží své děťátko.

Růženka zůstala v těch výšinách sama. Zapomněla na čas, protože ten TAM nikdo nepočítá, nikdo nehlídá. Vzhlédne na svět a co vidí, její Jaromír už je ženatý pán s dítětem v náruči. Vždyť já už můžu být snad jen jeho malou dcerkou. Pročpak já jsem si ho nechala odejít, jak já se s ním teď setkám? Ale podívám se po svých rodičích a máme-li se potkat, tak se potkáme. Vždyť osudy lidí, kteří se mají potkat, se vždy společně střetnou. Nechejme to náhodě.

Růženka malá růžolící se narodila ve šťastné kouzelné rodině, která ji milovala nade vše. Čas plynul. Jaromír je dědeček – pilot - vynálezce a Růženka je žena ve středním věku obklopená svými dětmi. Nikdy se ve svém životě nepotkali.

Bylo jedno krásné letní odpoledne a Růženka si vykračuje s pejskem po poli. A co nevidí. Nádherní tři čápi na ni křídly mávají a oznamují, že už končí léto.

V celém světě se na chvilku zastavil čas. Vše ztichlo a Růženka uslyšela zvuk motoru. Letadlo se jí vzneslo nad hlavou. Ale najednou jako vlaštovka padalo směrem k zemi. Byl to mžik-okamžik. Nikde nikdo. Pole je pusté. Pilot neotvírá kabinu. Jeho oči Růženka vidí stále.

Růženka slyší hasiče, záchranáře, sanitky, policajty. Pilot však už neobživl, umřel na místě. A kdepak zůstala jeho duše. Ťuká, volá: „Růženko moje milá, konečně jsme se zase potkali, zůstanu s tebou v jednou těle a budeme už navěky spolu.“

Tak rok spolu vydrželi v jednom lidském těle. Člověk, žena, která má dvě duše v sobě, je ale z jejich věčného povídání ustaraná. Takhle už dál žít nechce.

„Prosím tě, můj milý, budeš muset zase jít za Světlem do našeho domova a chvilku tam na mě počkat a už tolik nepospíchej. Abychom se v lidských tělech na tom pozemském světě sešli. Abys ty byl můj milenec a já tvou milenkou. Vždyť vášeň nám nikdy nechyběla. A přej mi krásné dožití mého života. Sviť mi svou hvězdou Světla na cestu v mých dnech, vždyť víš, že čas je pouze lidskou veličinou, která v mysli duše nemá žádnou hodnotu.“

„Už teď se na tebe moc těším, má lásko. A užívej a žij. A já už tolik pospíchat nebudu, slibuji.“