Včelička a sova

Byla jednou jedna pilná včelička. Vstala s ranním rozbřeskem a hned začala sbírat sladký nektar z lahodných květů. A sbírala až do setmění. Pak si dala k večeři trochu medu a šla si ustlat na plástev. Tak to bylo každý den. Ráno na louku, večer spát. Dvanáctky denně, soboty, neděle, státní svátky. Žádný krátký a dlouhý týden. Žádné příplatky za přesčasy, žádné pauzy na oběd. Kdyby dostávala adekvátní odměnu za práci, už má vilu v Čeladné.

Jednoho dne k včeličce slétla sova.

„Kdo lítá v noci, sebepotvrzuje logiku bytí skrze zkušenost,“ pravila sova moudře.

„Co to meleš, ty vykulená mudrlantko,“ ohradila se včela a usrkla pár mikrogramů nektaru z blízké sněženky.

„Mletí jest termín polysémní,“ pokračovala sova, mnula si bradu a listovala Kantovou metafyzikou mravů.

„Budeš dupat do dobré včely? Chceš pár žihadel?“ ruply včelce nervy. Už toho měla dost. Takoví jako sova jim celý život z pohodlí filozofických fakult radili, co je pro ně dobré. Nejdřív jim vnucovali migranty, pak vyrobili covid. Pak se ta neomarxistická sebranka rozhodla, že všechny očipují vakcínama a namastí si na tom kapsy. A tehdy jsme se konečně začali účinně bránit. A teď ta Ukrajina. Kdo ví, jak to tam na tom východě je. Jen ať si pro ně Putin přijde, alespoň tady zavede pořádek. A přestanou si tady sepisovat články o hovně z peněz daňových poplatníků.

Sova však nevěděla, co je žihadlo. Studovala výhradně kulturní antropologii, gender a etiku vědy.

Rozzuřená včela přepnula do módu ječivého pískotu a zamířila žihadlem na soví hlavu. Ta dostala nálož, že týden neviděla na jedno oko.

A co z toho, milé děti, plyne? Nepovyšuj se nad druhé. Zvláště, když jsou ozbrojení, naštvaní a finančně podhodnocení.