Pohádka o sladkém moři a pěti růžích z Marnazeny.

Pohádka o sladkém moři a pěti růžích z Marnazeny.

Na jednom ze zapomenutých ostrovů pod obratníkem Kozoroha žilo mnoho národů, které rozličné zvyklosti měly, a každý z nich přinášel bohatosti světa svůj vlastní díl. Tyto národy žily v míru a nerušené produkci. Jejich děti byly veselé a pln energie, zkrátka se měly k světu. Společně podnikali spoustu her a výmyslů, zároveň však toužily po takovém místu, kde by s vlatní pílí a energií mohli objevovat svět, kde by každé slovo mělo svoji váhu a kam by „dospělí“ vůbec nemohli smět. A lidé tohoto ostrova bez rozdílu, ke kterému z národů patřili, spatřovali efektivitu jen prostřednictvím očí druhých a pouze skrze druhé vnímali sami sebe. Nebylo činnosti, kterou by dělali jen pro sebe, nebo kterou by dělali čistě ze svého přesvědčení. Vždyť také to bylo jejich pelem, že každý dobrý skutek byl podmíněn tím, aby obstáli před ostatními jako dobří lidé a tím pádem i sami před sebou. Tak se také stalo, že se brzy rozšířila pravda, že moře je sladké a kdo v něm plavati bude sám, tak toho již nikde nikdo neuvidí, protože jej vodní hladina cucne jako zlatavý med ponořenou lžičku a sladší nežli hyperglykemický šok bude jeho smrt. Proto zůstávali všichni na svém ostrově a pláže sloužili jim jen jako psí a kočičí hřbitovy. A protože tito lidé potřebovali z něčeho stavět domy, brzy pokáceli téměř všechny boroviny, smrčiny, bučiny a březové háje co jich tu rostlo. Jedním z posledních míst květin, co jich tu rostlo, byl záhon uprostřed staré, kdysi bohatě zdobené zahrady, jež spočívala v posledním městě ostrova starobylé megalopolis, jménem Marnazena. Tento záhon byl obehnán v kruhu betonovým příkopem, aby žádná ze chtivých rukou národů nemohla utrhnouti poslední květy přírodních krás. Veškeré své úsilí národy toho ostrova spojili k ochraně květin před sebou samými. Každého rána a každého večera, dle pečlivě vyspaných pořadníků směli se lidé podívati na pět růží, růží seschlých jako troud, které snad kdysi byly i barevné. Při pozorném sledování daly se stíny barev odhadnout: modrá – barva čistého rozumu, zelená – barva naděje, červená - barva odvahy, fialová – barva vlastní duše a růžová - barva něhy a pokory. Tyto stíny zahlédli jen někteří a jen při zvláště nešťastných dnech, neb jinak nebyly toho schopni.
A nemějte mi to za zlé, ale já pochybuji o Vašem tvrzení, že tam nikdo nikdy nebyl, a že ten svět je jen pro sebe ukrytý. Mně se totiž zdá, že tamější móda rychle se šíří i našimi kraji...