Zlobivé hříbátko

Na louce s kvítky a hebkou trávou,
pase se koňů pár s hnědou hřívou.
Ten kůň je skoro černý a hnědá je kobyla,
vítr je co chvíli češe a paprsek sluneční objímá
a to malé hříbě zde rozpustile pobíhá.

Pasou se v poklidu na šťavnaté louce.
Jen kobylka je neklidná.To její dítě-dovádivé hříbě,
každičkou chvíli se někam zatoulá.

Rozběhla se strachy ke kraji lesa a volá-pojď hned sem!
Koník však běží dál a volání nedbá,
chvílemi klopýtá,není tu rovná zem.

Kobylka nešťastná,než do lesa vkročí, ještě se otáčí.
Louka však je prázdná a kůň na ní schází.
Zůstala sama a sám je i koník,jde dál a strach ji obchází.

Slunce již odešlo a v lese se šeří,kobylka klopýtá,
křovím se prodírá a nikde nevidí svého koníka.

V tom vrána černá jako noc, zakráká opodál
a ozve se i straka.Kobylka přes slzy zahledí se tam
a vidí klubko a čtyři kopýtka.

Vesele poskočí a nedbá na jehličí co škrábe a píchá.
Hříbátko klidně si tu spinká v dolíku mechem vystlaným
a něco se mu zdá. O mámě nejspíš a ona stojí nad ním,
když probouzí se a oči otvírá.

Šťastná olízne své dítě a s láskou ho k sobě přitiskne.
Rychle vydají se spolu,tím temným už lesem spěchají.
Táta kůň už je také hledá,nešťastný pobíha po okraji.

Konečně zas spolu jsou na své louce
a kousíček za ní mají letní stáj.
Už nebudu zlobit,slibuje si koník,
vzpomněl si jak plakal,když byl v lese sám.