Ukradený svět

Rosa to ráno byla studená a mokrá. Celý palouček byl zahalen do pavoučí deky a čekal ,až se sluníčko vybatolí ze svých mrakových peřin.
V domečku u šípkového keře bylo hned od rána veselo.
Neposedný Lojzíček, malý brouček od chrobáků už byl na nohách a nenechal maminku dělat si svoji práci. Pořád ji lákal na své uličnické kousky a výmysly.
„ Mami hele, koukej, co dokážu!!“ poskakoval.
„ Ano miláčku ,krásně stojíš na jedné nožičce,ale prosím tě, běž si hrát k šípkovému keři, ať na tebe vidím a nepřekážíš mi tu.Než tatínek přijde z práce,musím mít uvařený oběd.“vysvětlovala,ale marně.
„Mami, hele podívej!!!“ ozýval se od keře Lojzíček.
„Ano miláčku, hezky se držíš větvičky, hrej si“, na oko mu věnovala pozornost a dál se věnovala své práci.
Lojzíčka už nebavilo maminku neustále upozorňovat,že se mu něco podařilo a rozhodl se, že zkusí na chvíli být opravdu hodný a nebude maminku rušit v práci. Vzpomněl si na tatínka, jak z hlíny a hovínek dokáže dělat krásné kuličky. Rozhlédl se kolem sebe a začal schraňovat materiál na svoji práci. Posbíral kousky lístečků, malých klacíků , nasbíral zrnka hlíny a začal malýma nožičkama hňácat a válet,ale kulička pořád nikde. Vždycky se mu udělala malá hromádka, které ne a ne držet pohromadě. Najednou si uvědomil, že mu v jeho směsi chybí základní materiál. Hovínka. Díval se všude okolo šípkového keře a kde nic, tu nic. Tatínek měl pěkně celé okolí řádně vyčištěno.
Proběhnul okolo mravenec.
„Mravenečku,prosím tě, jsem jako táta a dělám si kuličku, nevíš, kde bych mohl najít nějaké hovínko??? „
„Nevím Lojzíčku,nezlob se mám moc práce pospíchám!“ omluvil se mravenec a zmizel ve stébélkovém lese.
Lojzíček si beznadějně oddechl a zpozoroval, že pod hlínou za odkvetlou pampeliškou se hnula hlína. Strach ho donutil udělat pár krůčků zpět. Z pod země něj vykoukla žížala Baruš.
„ Baf“ dělala si z Lojzíčkova strachu legraci.
„ Jé to jsi mne vylekala, Baruš prosím tě, jsi kamarádka!“ vyzvídal oklikou Lojzíček.
„Se ví, že jsem kamarádka, potřebuješ něco?“ vytušila Baruš.
„ potřeboval bych nějaké hovínko, abych si mohl uválet svoji kuličku, tak, jak to dělá tatínek“
„Lojzíčku, to bude problém“ zavrtěla se „ snad až za velkým pařezem, kde jsem včera viděla pobíhat malé zajíčky, ale dřív jak zítra to nebude“
„ Ach jo, když já je potřebuji právě teď, myslel jsem si, že svět je plný hovínek, ale jsem asi ještě moc malý a moc tomu světu nerozumím. Děkuji Baruš,ale asi mi nepomůžeš.“ Zamával jí a Baruš zmizela v hnědé hlíně.
V zoufalství ulehl pod šípkové větvičky a plakal a plakal. V tom ho vyrušilo velké burácení. Vstal a uviděl, jak ke keři přistává masařka pepča.
„Lojzíčku, co se stalo?Proč jsi uplakaný?“ vyzvídala
„Ale to je dlouhá historie, to máš tak…“a začal Pepči líčit svoje trápení.
Pepča se rozesmála na celé kolo, až se za břicho popadala. „ Lojzíčku, ty jsi ale trumbelín, od čeho máš mne, kamarádku světa znalou!“ Lojzíček na ni vyvaloval s úžasem oči. „ vydrž, za minutku jsem zpět!!“ zabzučela a zmizela.
Lojzíčkovo trápení zmizelo jak mávnutím kouzelného proutku. Poslušně usedl na hliněnou hromádku a čekal, co Pepča donese. Ta malá chvilička mu přišla nekonečná. Díval se do oblohy a netrpělivě vyčkával.
Pepča se vracela s úspěchem. V náručí nesla velkou velikááánskou hromádku.
„ LojzíčkU! Lojzíčku!“ volala už z dáli.
Přistála a celou tu velkou hromádku položila před Lojzíčka. „ To jsou kravský, ještě čerstvý, vidíš, ještě se z nich kouří!!“
„ Jak jsi to dokázala Pepi??“ ptal se udiveně.
„Álé, kravka Božena mi ještě dlužila za minulé čištění ucha,tak jsme to teď pěkně vyrovnali!“
Lojzíček nemeškal a hned se dal do práce, Pepča také přiložila ruku k dílu a za chvíli pod šípkovým keřem stála krásná, voňavá kulička. Lojzíček byl na sebe moc pyšný. Už už si představoval, jak kuličku doválí před domeček a pochlubí se mamince. Taková nádhera, pomyslel si, to bude maminka koukat!!
Najednou se stalo něco, co se ani v těch nejhorších snech nemůže malému chrobákovi zdát. Obloha zčernala, sluníčko zmizelo za velkou velikánkou věcí. „Lojzíčku, pozor, uteč!!!“ varovala Pepča a letěla se schovat!
Lojzíček vzal nohy na ramena a zdáli už jen pozoroval, jak velká lidská věc, co se jí říká bota unesla jeho úžasnou kuličku.
V tom okamžiku se mu zhroutil celý svět. Tolik úsilí a lásky do té kuličky zamotal a všechno je teď pryč , ani se s ní nestačil rozloučit. Přišel do chaloupky, lehnul si do mechové postýlky a upadl do zoufalého pláče.
Maminka s hrůzou přiběhla a prosila ho o vysvětlení.
„ Maminko, kdybys jen věděla!!!“ vymáčkl ze sebe. V slzách odvyprávěl mamince celý příběh. Maminka ho vzala do náruče, pevně ho přitiskla a hladila po tykadlech. To měl Lojzíček moc moc rád. Až se uklidnil, položila ho maminka do postýlky a on se snažil zaspat tu hrůzu,o tom, že mu někdo ukradl jeho celý svět.
Když se probudil, byl už doma tatínek. Právě obědval co mu maminka navařila. Lojzíček si sednul na jeho klín a postěžoval si, co se mu to dneska přihodilo.
Tatínek polknul poslední sousto, a beze slova vzal Lojzíčka ven. Před chaloupkou stál v dubovém lístečku krásně zabalený dáreček.
„To je pro mne?“ ptal se ze zatajeným dechem.
„ Dnes mi maminka vyprávěla, jak už jsi šikovný, tak jsem se rozhodl, že už je na čase dát di tento dárek. Když jsem byl malý, taky jsem ho od táty dostal, a táta od děda a tak se předává z generace na generaci. Teď patří tobě a po tobě tvým dětem!“
Lojzíček opatrně našlapoval, aby si dáreček nevyplašil. Něžně rozbalil lísteček a páni, byla tam. Jeho krásná opravdová kulička. „ díky, tati!“ řekl láskyplně a v koutku oka se zaleskla slza štěstí.

„Mami hele, hele mami, koukej, už jsem jako tatínek!!““ pokřikoval a zkušeně válel kuličku.
Maminka vykoukla z okna a dojatě s třepotavým hlasem dodala.
„Krásně, moc krásně valíš kuličku miláčku. Celý tatínek“ a maminku zaplavila vlna pohody a radosti.
Na nebi vyšly hvězdičky a na paloučku pod šípkovým keřem se v srdíčkách zabydlelo štěstí. A jestli si Lojzíček dobře hlídá svoji kuličku, bydlí tam dodnes.