O Slunečním paprsku a Sněhové vločce

Je tomu dávno, kdy byla celá Země rozdělena na dvě území, jimž vládli dva bratři. To první území bylo zalité sluncem, na polích byly zlaté klasy obilí, na stromech stále rostla šťavnatá jablka, hrušky, švestky… snad všechny druhy ovoce, jenž si umíš představit. Tráva byla věčně zelená a zvířata nacházela v lesích stín a odpočinek. A jakpak se jí říkalo? Sluneční království. Tomuto království však nevládli lidé ani zvířata, ale Slunce, které svými syny Slunečními paprsky, hladilo každou část svého území, dotýkalo se každého kousku půdy, každého listu v korunách stromů, každé vlnky ve vodě i kapky rosy, každého zvířete i člověka, jemuž posílalo hřejivé polibky na tváře.

Jak již bylo řečeno, Země byla rozdělena na 2 části. Ta druhá byla oproti Slunečnímu království zahalena bělostnou peřinou. Voda zde spala pod průhledným závojem, stromy hrdě stály ve svých zelených kožíšcích, zvířata pobíhala a s radostí otiskovala své stopy do sněhu a poté se utíkala schovat do svých nor a chýší. A lidé? Ti každý den vycházeli ve svém nejteplejším oblečení ze svým domků, aby zhluboka dýchali ten mrazivý vzduch, cílili křoupání sněhu pod každým svým krokem a spolu s celým tímto Mrazivým královstvím vnímali klid, mír a ticho, občas přerušené něžnou písní sněhových vloček. Kdo jiný by mohl tomuto Mrazivému království vládnout než Mráz, v jehož chladivém dechu tančily a zpívaly jeho dcery, Sněhové vločky.

Obě království žila vedle sebe v míru a pokoji, přesto mezi nimi existovala Dešťová hranice, která vznikla ze slz Slunce a Mrazu. V dávných dobách chtěli tito bratři Zemi vládnout spolu, střídavě pečovat o svá území, dávat jim hřejivé dotyky i chladivé polibky. Jenže zvířata začínala hynout, stromy usychaly a květiny nacházely v mrazivém objetí věčný spánek. Slunce i Mráz věděli, že chtějí-li aby jejich poddaní byli šťastni a živi, musí si rozdělit Zemi na dvě království. Svým synům i dcerám pak nakázali, aby respektovali území bratra a vyhýbali se mu. Tak Sluneční paprsky i Sněhové vločky nikdy nepřekračovali tuto Deštivou hranici…

Léta plynula a obě království si žila vlastními spokojenými životy. Slunce však jednou nevydrželo stesk po svém bratrovi a tak poprosilo svého nejstaršího syna, ať letí až těsně k Dešťové hranici a šeptá do kapek, jak moc se Slunci po Mrazu stýská. Sluneční paprsek nevydržel otcovy nářky a rozletěl se k hranici, v jejíž jediném dotyku by našel smrt a proměnil by se v duhu. Láska k otci však byla silnější než strach.. Zahlcen myšlenkami doletěl až k hranici, přiblížil se k ní tak, že cítil vlhký vzduch, ale přesto byl opatrný, aby se jej ani jediná kapka nedotkla. Šeptal slova, která mu otec řekl a najednou utichl v němém úžasu…

Dešťová hranice s každým slovem slábla až nekapala už ani jediná kapička na zem, šumění ustalo a Sluneční paprsek mohl poprvé spatřit zemi Mrazu. Fascinovalo ho to.. bílý závoj pokrývající zem až oko dohlédne a v tom tichu a prázdnu byla jen ona, malá Sněhová vločka. Byla kouzelná, bledá jako krajina nad níž tančila ve svém stříbrném šatu, s hlasem třpytivým a cinkajícím jako rolničky.. Poslouchal tu píseň plnou radosti a nadějí .. poslouchal až zapomněl na to, že každou chvíli se může znova hranice rozpršet a on může umřít.

Tančila a zpívala, jako vždycky.. zpívala ptákům, stromům i půdě. Tančila a vnímala jen svůj svět, svůj nádherný třpytivý svět, v tom najednou.. Uviděla ho, byl tam, obklopený září jak anděl a za ním byl svět jiný než který znala, tak barevný a veselý..
Utichla a letěla k hranici.. Koukali na sebe, mlčeli a už se chtěli dotknout, když si všimli, že Dešťová hranice ožívá. Letěli zpátky, co nejdál od toho nebezpečí a za zády jen slyšeli šum dešťových kapek. Oba s hlavou pomatenou od toho co se stalo, letěli za svými otci.

Slunce čekalo na svého syna a začínalo se bát, kde je tak dlouho: “snad se mu nic nestalo..snad.. ne, už letí“. Sluneční paprsek začal otci vyprávět, co viděl, že se zamiloval do té třpytivé víly, do jejích pohybů i hlasu. Slunce ho přerušilo: „Zapomeň na ni, v jejím doteku je Tvá smrt“. Sněhová vločka také vyprávěla Mrazu, o světě, který viděla za hranicí, o tom andělovi obklopeném jasem, o pohledu v němž se ztrácela a Mráz ji taktéž řekl, že jediný dotyk by ji zabil a ani on svým ledovým dechem by už ji život vrátit nedokázal. „Nikdy více nepůjdu k hranici“ slíbili oba svým otcům.

Dny plynuly a Sluneční paprsek stále myslel na tu kouzelnou Sněhovou vločku, trápil se, prosil otce, ať ji může ještě alespoň jedinkrát - naposledy spatřit, ale otec mu vždy připomněl slib, který dal. Sněhová vločka také nemohla zapomenout na tajemného anděla, bez kterého nemůže tančit a zpívat jako dřív. Jednou to vločka nevydržela a letěla k hranici do jejíž kapek šeptala slova určená Slunečnímu paprsku. V tu samou chvíli tam byl i Sluneční paprsek a šeptal do kapek svůj stesk po Vločce. Začali se scházet u hranice a při jejich slovech kapky slábly a šum ustával a oni se mohli alespoň vidět skrze závoj deště. Oba začali ztrácet hlavu a toužit jeden po druhém..šeptali slova o lásce, o bolesti, o touze až kapky ustaly úplně.

Sluneční paprsek i Sněhová vločka se přibližovali k sobě a přestože věděli, že v jediném dotyku najdou jistou smrt, políbili se.. Pocítil chlad, třpytivý klid a mír.. Pocítila žár, paprsky prostoupily její tělo..a pak zemřeli ve vzájemném spojení. Od té doby se už nikdy Dešťová hranice nerozpršela, místo kapek vody je posetá sněženkami a bledulemi, narozených z lásky Sněhové vločky a Slunečního paprsku.