Nosaté království V - Karafiát a Eliška

.

Ráno ho probudilo šimrání slunečních paprsků a když otevřel oči, viděl, že brána je celá zašněrovaná lepkavými pavoučími provazy. Rozhlédl se kolem a celé království vypadalo jako zakleté – všude samé pavučiny a nikde ani živáčka, ani ty pavouky nebylo vidět. I když se to Karafiátovi moc nelíbilo, vyšplhal po těch lepkavých pavučinách až nahoru pod jediné otevřené okno. Opatrně nahlédl dovnitř a uviděl slavnostní síň, tu, ve které ho poprvé uvítala Eliščina rodina. Teď tam ale seděla na trůnu ta zlá sudička, obklopená svými věrnými pavouky a pidimužíky a o něčem se s nimi radila. Princ se pozorně zaposlouchal a to, co slyšel, ho vylekalo a rozesmutnilo. Malvíra všechny vyhnala a teď chtěla, aby jí její sloužící pomohli najít nebo namíchat kouzelný lektvar, po kterém by se do ní on sám zamiloval, až do smrti stál věrně po jejím boku a plnil všechna její přání. Narcise a Tulipána chtěla dát pro zábavu divoženkám, které by je utancovaly k smrti. Už na nic nečekal, sešplhal dolů a vydal se osvobodit svoje bratry a hledat svoji Elišku a celou její rodinu.
Ty zatím také probudily teplé sluneční paprsky a oni se znovu vydali na cestu. Vstoupili na lesní cestičku a když po ní chvíli šli, ucítili spoustu různých krásných a jim neznámých vůní. Šli za těmi vůněmi, až přišli k chaloupce pod skálou. Kolem rostly stovky nádherných květin a stůl se prohýbal bohatstvím jídla a hojností pití. I když byli všichni smutní a ustaraní, přesto se konečně s chutí najedli a napili. Pak si král s královnou sedli, aby přemýšleli o tom, co dělat dál a princezny prohledávaly okolí, aby měli jistotu, že jim tam nehrozí žádné nebezpečí. Přitom našly jeskyni, která ale měla úplně zakrytý vchod. Ani dobře nevěděly proč, ale chtěly se dostat dovnitř. Nebylo čím vchod rozbít a Jůlinka najednou držela v ruce svoji růžičku a pokoušela se s ní udělat alespoň malou dírku do kamene, který vchod zakrýval. Tam, kde se kamene dotkla, se z něj stala hustá kaše, která pomalu odtékala pryč. Když to další dvě princezny viděly, vytáhly rychle své růžičky a za chvíli mohly vstoupit do jeskyně. Tam našly dva podivné, dost velké balíky, které vypadaly jako obrovské motýlí kukly. Honem se jich dotkly růžičkami, protože už pochopily, že ty mají velkou moc a sílu a čekaly, co se bude dít. Nejdříve slyšely jen slabé praskání, které však rychle sílilo a najednou - rup! - kukly praskly po celé délce a princezny uvnitř nich uviděly dva neznámé prince. Najednou růžička v Rozárčině ruce začala pomalu zlátnout a jednomu z princů se pomalu vracela barva do tváří. "To je jistě princ Narcis!" - zvolala Rozárka a políbila ho. I Jůlinčina růžička byla teď zase stříbrná a tak princezna honem políbila toho druhého prince a oni oba se zvolna probouzeli. Eliška vyběhla z jeskyně a přivolala krále a královnu. I když jim všem bylo o poznání veseleji, pořád se ještě nemohli radovat úplně. Kde je Karafiát a jak zabránit Malvíře ve splnění její hrozby jejich království?
Narcis s Tulipánem princeznám vysvětlili, proč jim tolik pomohly ty tři růžičky: "Když se každý z nás narodil, ještě v kolébce nás navštívily naše kmotry květinové víly, víla lesních květin dala zlatou růžičku Narcisovi, víla lučních květin zase stříbrnou Tulipánovi a Karafiát dostal tu svoji křišťálovou od víly zahradních květin. Když jsme zdraví a je s námi všechno v pořádku, jsou takové, jaké jste je dostaly, jsme-li nemocní nebo v nebezpečí, zčernají. A navíc byly darované z čistého srdce pro lásku a štěstí, tak je v nich síla a moc, která překoná zlé síly a jejich kouzla a skutky."
Eliška se zaradovala: "To tedy znamená, že Karafiát je živý a zdravý někde na svobodě! Musíme ho najít a zmařit Malvířiny plány... Honem, musíme se vydat na cestu!" Nabrali si do uzlíčků jídlo a každý si vzal i malý džbánek na zahnání žízně na té dlouhé cestě. Potom vyrazili zpět na zámek, všichni společně, jen Eliška to nemohla vydržet a běžela napřed, i když na ni ostatní volali, ať na ně raději počká... Báli se o ni.
Za chvíli už byla Eliška daleko a začala se bát. Les zhoustl a zdálo se jí, že ji někdo sleduje a že je pořád blíž a blíž, dokonce mezi stromy zahlédla nějakou postavu. Posbírala poslední síly a běžela ještě rychleji než předtím, pak ale zakopla a upadla a dříve než ztratila vědomí, slyšela něčí blížící se kroky...
"Eliško, lásko..." - znělo to z dálky a nemohla tomu uvěřit - "...probuď se, to jsem já, tvůj Karafiát..." - a byla to pravda. S radostnou úlevou otevřela oči a dívala se na prince, který ji držel v náručí a láskyplně hladil po vlasech. Potom si vyprávěli o všem, co se přihodilo. "Musíme Malvíru zastavit a jednou provždy ji vyhnat z Nosatého království někam, kde by už nemohla nikomu ubližovat. Naše kmotřičky květinové víly nám pomohou - už dlouho se na ni víly i sudičky zlobí pro její nenávist k lidem" - řekl Karafiát. "Pojď, nesmíme ztrácet čas!" - vydali se na cestu.
Když přišli ke královskému zámku, vypadalo tam všechno stejně smutně a opuštěně jako když to Karafiát opustil. Lidé byli uvězněni ve svých chaloupkách za hustými pavučinami, na kterých seděli vykrmení pavouci a nad zámkem kroužili netopýři. "Honem, tu růžičku, Eliško!" - zašeptal Karafiát. Když mu ji podala, dotkl se nejbližších dveří a pavučina z nich spadla i s pavoukem, který honem utíkal na zámek... Princ se růžičkou dotkl každých dveří, kolem kterých šli a z chaloupek pomalu vycházeli ustrašení lidé. Pak vzal Karafiát Elišku za ruku, spolu otevřeli zámeckou bránu a stoupali po schodech nahoru. Když vešli do slavnostní síně plné pavouků, Malvíra už o nich věděla: "Myslíte si, že se vás leknu?! To jste se spletli..." - vykřikla, pak ale uviděla křišťálovou růžičku a skrčila se na trůnu: "...zmizte mi z očí" - teď už skoro šeptala. Pavouci utíkali všemi okny i skulinami, i netopýři odletěli pryč. Sudička vypadala menší a menší, jak se krčila na trůnu a princ s princeznou se k ní blížili ruku v ruce. "Jedna růžička mi neublíží, jen mi nahání husí kůži, ještě jste nade mnou nevyhráli..." - hlas se jí ale třásl strachem.
Vtom na nádvoří zarachotila kola kočárů a bylo slyšet radostné volání a hlasy, které se rychle blížily nahoru. Jako první přiběhli princové i s princeznami a v jejich rukou zářily obě další růžičky. Všichni obstoupili trůn a tři čarovné růžičky zkřížili Malvíře nad hlavou. Celou síň naplnila vůně květin a jasná zář a ve chvíli, kdy se odnikud objevily květinové víly, vstoupili i všichni královští rodiče a za nimi se tlačili zámečtí sloužící.
"Tvůj čas je pryč, Malvíro," - řekly víly - "teď půjdeš s námi do říše květin, kde už budeš vládnout jen kopřivám a bodlákům." Pak se obrátily k mladým lidem kolem trůnu: "Buďte spolu šťastni a opatrujte tyto tři kouzelné růžičky, protože je v nich ode dneška síla vaší lásky a čistota vašich srdcí, jimi můžete léčit jiné a pomáhat jim, pokud to kouzlo sami nezlomíte." A zmizely i s Malvírou.

...ZVONEC

Nejdříve všichni společně zasedli k pořádnému jídlu a povyprávěli si, co se komu přihodilo - nejvíc toho museli vysvětlit králi Rozmarýnovi a královně Macešce, kteří byli zrovna se svým doprovodem na cestě na zámek a těšili se na svatební hostinu, když potkali své dva syny s Rozárkou a Jůlinkou a jejich královskými rodiči, jak pospíchají na pomoc Elišce - a potom už konečně měli spoustu práce s přípravou té trojité svatby a dál už to byla jiná pohádka...

.
.