VAJÍČKO

V keři leží bílé slepičí vejce. Je samotné a opuštěné. Ztratilo se. Našla ho myška, ale že je to vajíčko, to nepoznala.
Prohlíží si pozorně ten krásný bílý kámen. Je to namyšlená a pyšná myška. Každému se vychvaluje, že její domeček pod pařezem je ten nejkrásnější, a ten zvonek, který u něho roste, je ten nejhezčí, a ona je ta nejkrásnější a nejchytřejší myška.
Rozhlédla se opatrně kolem sebe a začala kámen strkat k domečku. Funěla jako ježek, sunula se kupředu jako šnek a občas jí v krku písklo jako kosovi. Kámen dostrkala vedle zvonku a ihned začala křičet na celé kolo: "Honem, všichni, hola, hej, ke mně pospíchejte! Ten kámen, to je nádhera!" Ježek, šnek i kos se myšce potichoučku smějí, že nepoznala slepičí vejíčko. Ale ta se naparuje ještě více! Nechali ji, však se uvidí!
Ve dne vajíčko zahřívá sluníčko a v noci ho přikrývá zvonek. Je mu pěkně teplíčko.
Myšce je divné, že každé ráno je její kamínek jinak položený, ale mávne ťapkou. "Ti protivové," pomyslí na kamarády. To se však uvnitř vrtělo kuřátko. Tak to šlo pořád dokola, až jednoho dne je kamínek prasklý a kuřátko je z něho venku. "Písk, pomóc, zloději!" vykřikla zděšeně myška.
"Nejsem zloděj, jsem kuřátko! Prosím, pomoz mi najít mou maminku!"
Myška však nevidí, neslyší a jen se ukrutně zlobí, že její kamínek je zničen. Kuřátko se dalo do žalostného pípání. Ježek, šnek i kosík mu přišli na pomoc. Teprve jim se podařilo svéhlavou myšku přesvědčit, že její kamínek bylo slepičí vajíčko. Myška se zastyděla.
"Pomůžeme kuřátku," řekli všichni a vydali se k chaloupce, která stojí u lesa. Kolem chaloupky běhala nešťastná kropenatá slepička.
"To bylo shledání," vzdechla myška ve své postýlce. "Kuřátko má svou maminku a maminka má své kuřátko. Jsem hloupá, namyšlená a nikdo mě nemá rád! Ale já se změním!" Pak spokojeně usnula. Zdálo se jí, že s kamarády sbírá houby a jahody.