Helenka.

Helenka chodívá často s maminkou k rybníku krmit kachny. Tentokrát je u rybníka sama. Chce chytit kachňátko. Teď se jí to podařilo.
Kachňátko se snaží Helence utéci. Ona ho však drží pevně za nožku. "Budeš moje!" křičí. Dupla nožkou a nacpala žluté kachňátko do malé růžové kabelky. Kachně jedním očkem vidělo, jak se rybník s jeho sourozenci vzdaluje.
Potichoučku se vplížila do pokojíčku a strčila kachňátko do domečku pro panenky. Ani trošku jí ho nebylo líto. Ani trošku se za své chování nestyděla. Kachňátko smutně vzdychlo a schoulilo se v rohu pokojíčku.
"Budu ti říkat Káčo. Nelíbí se mi tvoje žlutá barva!" Odběhla do koupelny a už nese v ruce barevné tužidlo na vlasy. Káču drží tak dlouho a sprejuje ji, až je pěkně dorůžova. Jenže tužidlo ztvrdlo a Káča teď vypadá jako ježkokachna. Helenka se mračí.
Rychle napouští vodu do vany. Ježkokachna Káča se raduje. "Budu plavat!" Helenka však Káču mydlí a mydlí. Přestala, až byla Káča zase žlutá. Helenka se ušklíbla a řekla: "Dostala jsem nápad." Popadla Káču a strčila ji do konvice s ovocným čajem. Čaj již nebyl naštěstí horký. Káča teď vypadala jako nepodařený plyšák. Hlavu měla žluťoučkou a tělíčko červené. Helenka vzala fen a Káču vyfoukala. Na hlavu jí dala klobouček s třešničkami a strčila ji opět do své růžové kabelky. "Všichni mi tě budou závidět," naparovala se už teď. Běžela do parku. Sluníčko svítilo, ale v parku nikdo z dětí nebyl. Všude na zemi leželo spadané listí. Najednou se zvedl vítr a Helenka zůstala stát s otevřenou pusou. Před ní se objevila vysoká žena. Místo vlasů se jí vlnily kolem průsvitné tváře tenoučké větve. Na hlavě jí ležel věneček z podzimního listí. Překrásné šaty rovněž z listí jako by ležely všude kolem. Nikde nekončily.
"Jsem podzimní víla," řekla ta postava. "Potrestám tě za tvé ošklivé chování, Helenko."
Listí se zvedlo a jeho vír Helenku obtočil. Volala o pomoc. Bylo jí těsno, špatně se jí dýchalo. Víko se otevřelo. "Ach, jsem zavřená ve své růžové kabelce!" vykřikla. Nad ní se sklánělo obrovské žluté kachňátko. Chytilo ji do zobáku a neslo ji do konvice s čajem.
"Pomóc," volala znovu Helenka. "Káčo, prosím, odpusť mi!"
Zvedl se silný vítr. Najednou bylo ticho. Otevřela oči a udiveně se rozhlédla kolem sebe. "Hurá!" Byl to jen sen? Byl i nebyl. V domečku pro panenky se choulila smutná a vyděšená Káča.
"Pojď, všechno napravím, odnesu tě za tvými bratříčky a sestřičkami," řekla Helenka.