O pecce

...

Tak se, milé děti, posaďte, položte, pokruťte do kolečka nebo, co já vím – podle toho, co se zrovna chystáte dělat. Spát? No, počkat! To, až po pohádce. Žádné výmluvy, bude pohádka. Inu, dobrá. Krátká. Tak si tedy příjemně lehněte na bříško, na bůček nebo hoďte hrba do teploučkých peřinek. Vytáhněte si deku až ke krku. Položte hlavičky na polštářky nebo své miláčky… Ne, na křečka ne. Ani na rybičky. Tak. Pohodlně se uvelebte a poslouchejte.
Ne, telefonovat už nebudeme. Ani si hrát s budíkem. Ani prsty si žižlat nebudeme. Na to je dudlík nebo miláček. Ne, křečka a rybičky taky žižlat nebudeme. Tak. Správně. A poslouchat!
Dnes vám budu vyprávět pohádku o pecce.

Jaká blbá?! Ticho bude! Vůbec to není divné.
Proč by do pohádek nemohla pecka, hm? Bude to krásná pohádka. Vy tu ležíte jak pecky, hrušky mají pecky, meruňky mají pecky, melouny mají pecky, třešničky mají pecky, jablíčka také mají pecky. Pecka je běžná věc. Všechny dobré věci mají pecku. Pohádka o ní být může. Co ještě má pecku, děcka, no? Ne, jahůdky jí nemají. Ani banány. Proč by mělo mít auto na vysílačku pecku? Já? No, co si to dovolujete… Dost!

Když jsme u těch jablíček – kolik je jedno a jedno jablíčko? Správně, no vy jste šikovné. Kolik vám je? Ach, tak. A když jedno sním, kolik jich bude? Ohryzky se nepočítají. Dobře, tak sním i ohryzek. Jak, prase – v ohryzku je spousta vitamínů… Dobrá. A, když teď každému z vás dám tři jablíčka, kolik mi jich zbude? Ne, ne, žádných pět. Ani osm, jak jste na to přišli? Počítáte jak ministr financí. Nezůstane mi přeci vůbec žádné a ještě budu ještě zadlužený jak státní kasa. Anebo vám všem rozdám papíry, potvrzující že jste majitelé tří jablíček. Sám pak to poslední přepíšu na manželku a v průběhu vyšetřování s ní utečeme na Seychely, kde ho vyměníme za pytel banánů. Tak.

To bychom ekonomiku probrali a jdeme na tu pohádku. Chuť na jablka? To, ale nejde jíst jablka teď, kdy už ležíte a máte vyčištěné zoubky. To jste uhodli. Nepřinesu. Ne a ne! Žvýkat si kusy jablíček můžete zítra celý den. Kolik jen chcete. Teď budete ležet, ještě jsem vám nepověděl tu pohádku. Ani malinké ne. V takových jablkách bývají občas třeba i takoví dlouzí bílí odporní červi, kteří celý ten plod prolézají, prokousávají v něm slizké tunely a ono pak černá a černá a hnije a hnije… A potom je to jen takové scvrklé a tmavě sinavé. A když na něj zmáčknete, rozprskne se na zapáchající přesládlou lepivou hnědou šťávu s celým bazénkem červíků uprostřed. No, takové ty tmavé flíčky na jablíčkách, to je ono. To je začátek. Ještě na ně máte chuť? To je dobře. Poslouchat pohádku je mnohem lepší.

Tak tedy-
Kdysi, před věky dávnými a dávnými tak, že už si na ně včerejší děti nevzpomínají, na planetě, která vypadala jako Země, jmenovala se tak a žili na ní stejní lidé jako my, stejní živočichové jako je váš křeček a stejné rostliny jako je třeba švestka bylo, nebylo… ehm… Švestka. Slíva, která si rostla na stromě švestce a vesele se na jeho větvičce houpala při letním větříku. Byla to podle svého mínění šťastně narozená švestka, protože rostla skoro až na vrcholu stromu, čímž na ní svítilo nejvíc sluníčka, foukal na ní ten nejsvěžejší vánek a padaly nejčerstvější kapičky letních deštíků.

Nejprve byla zelená jako všechny okolo, jenže už brzy začala tak krásně zrát, že jí ostatní švestky záviděly. Na zelené kůrce se jí udělaly takové modroučké tečičky, které se začaly rozrůstat, načež byla celá modrá a posléze zfialověla, až to oku lahodilo. Tím jak nasávala teplo ze sluníčka, přestávala být také uvnitř tvrdá a nepřístupná, příjemně změkla a uvnitř ji kolovala ve žluťoučké dužince slaďoučká dobroučká šťávička. Začala nádherně vonět.
Teď máte chuť pro změnu na švestky? No, počkejte…

Protože byla tak půvabně zralá a vysoko, začala být naše milá slíva pyšná, začala se vychloubat a posmívat svým zeleným současnicím, že prý ji nikdy nedohoní v kráse uvnitř i navenek, že se po ní jenom opičí, jak jsou bledé a nevzhledné, jak na ně musí pořád čekat, jak vlastně doplácí na to, že jsou na stejném stromě a bůhvíco ještě. Nebyla zlá, měla dobré jádro, ovšem, jak už to chodí – znáte to, když se někdo pohybuje v příliš velkých výšinách, ať už k tomu má či nemá krásu a rozhled, stává se, že zpychne. A pýcha předchází pád. To už vám museli říkat ve školce. Ne?? No, já pořád říkám, že dneska ty vzdělávací instituce stojí za… za domem kousek, jistěže… takže na to ještě dojdete. Ale, víte co, pamatujte si to už teď. Alespoň budete umět něco dopředu. Tak. Kde jsem to skončil?

Ano. Vím. Celý strom, až na pár švestek úplně na vrcholku, kde si hověla i ta naše byl nezralý. Nikdo tedy nepřišel strom otrhat. Krásně dospělá švestka na vrcholku byla úplně od spodku špatně vidět, a navíc si nikdo nedal tu práci, aby kvůli pár skvostům šplhal po nezralé švestce. A tak, zatímco se ostatní švestky vyvíjely, naše hezká švestka už víc zrát nedovedla a začala být čím dál víc přezrálá. Začala se rozpouštět ve své dokonalosti, kornatět a cukrovatět. Moc švestek, které začínaly zrát do skvělých plodů, jí teď posměšky vracelo. Než vůbec přišel čas sklizně, byla už tak změklá, zesláblá a zdrcená, že se neudržela na větvi a spadla dolů. No, jako švestka.

Nárazem se pokroutila, rozbila, roztekla, dostala se do ní špína a písek. „Co teď se mnou jenom bude,“ říkala si. A tu, ucítili její sladkotu včely, vosy, mouchy, mravenci a všichni se na ní vrhli, okousali jí, ožižlali, olízali do posledního zbytečku. Zbyla jenom pecka, na kterou si žádný obtížný hmyz nepřišel, pro její dobré a pevné jádro.
Když následně přišel čas sklizně, švestkový strom lidé otrhali, plody snědli a zavařili na zimu, avšak na zbytek naší švestky si již nikdo nevzpomněl.

A tak to je, děti. Všechny švestky mají svůj čas, kdy jsou nejkrásnější i nejzralejší a není třeba k němu chvátat, přijde sám. Všechno, co se dostane nahoru, vždycky musí i dolů a čím větší výška, tím větší pád. Švestkám lišícím se od vás se nesmějte, aby se ony jednou neřehtaly vám, a švestky lišící se od ostatních vždycky budou terčem trochy posměchu a závisti, jenže to ony zdobí strom. A hlavně, ať už jste na povrchu jacíkoli, nikdy nezapomeňte mít své dobré jádro, svojí pecku, kterou vám nikdo nemůže sníst. Hned vám povím proč.

Sluníčko pomalu zašlo a ze stromu začalo opadávat listí. Pecka se na zemi válela jako … nu, jako vy na posteli a začalo jí docházet, že vlastně vůbec není ta nejšťastnější švestka na stromě, neboť nakonec byly všechny podobně šťastné i nešťastné, jenom každá v jiný moment. Teď byla nešťastná. Vypadalo to, že je na všechno příliš pozdě. Listí ze stromu jí zasypalo. Byla tma. Zima. Vlhko. Jak ráda by zase viděla modrou oblohu a slunce.
Jak, ale víte, bylo to dobré jádro švestky a tak, i když přišla zima, napadl sníh a zdálo se být všemu konec, držela se švestka statečně a neztrácela víru. Víra totiž, děti, co? No? No… ?
No, to je mi jasné, že vám to nikdo nepověděl.
Víra, totiž hory přenáší. I hory listí. To si zapamatujte, budete to umět taky dopředu.

Takže, protože švestka věřila, že se to zlepší, tak se to samozřejmě… inu, zhoršilo. Dočasně tedy. Poněvadž, nic není hned, ani zlepšení, ať věříte jakkoli.
Pecka se rozstonala. Taková pecka nestůně, jako to provádíte vy, sic taky leží. Jenomže se nepotí se, nekašle, nesmrká a nekýchá. Ona pecka jenom tak leží. A kyne, nadýmá se, bobtná. Když se budete přejídat, tak budete taky nabobtnávat. A též budete stonat. Když, ovšem budete jíst málo, budete hubení a budete stonat zrovna tak. Takže musíte jíst tak akorát, a to znamená žádné švestky takhle pozdě před spaním. Bez řečí.

Inu, a tedy, švestka stonala a stonala, a bobtnala a bobtnala… Až jednoho krásného jarního dne praskla. Co se dělo pak? Potom z ní směrem skrz listí k obloze začal růst malý zelený stonek rostlinky… a vy, víte, co to bylo za rostlinku, že je to tak? Nikoliv. Ani sedmikráska, ani pampeliška, ne, ani kopretina ne, růže už vůbec. Cože? Peckovník? Taková rostlina vůbec neexistuje. Vy jste, ale hloupé děti. To se ví, že to byla jabloň. A měla ta nejkrásnější a nejšťavnatější jablíčka na celém Marsu. Ne, ty nemám. Mám tu jenom ta červivá, a ty dozajista nechcete, že? To jsem rád. A vůbec – to je celá pohádka o pecce. Jakpak se vám líbila?

Proč ošklivá? Proč hloupá? … Vy jste se snad při ní nudili? No, to jste tedy museli nepozorně poslouchat. To není možné!

Člověk tu kvůli vám vymýšlí takovou kravinu a ona se vám ještě stihne nelíbit. Co jste tu vlastně, celou dobu dělali, když jste se nudili? Pamatujete si vůbec, jaká moudra jsem vám povídal? No, já si to myslel. Chásko, nezvedená! Pozor nedávají. Nic si nepamatují. Myslí jen na meruňky a hrušky. Cože? To je fuk. A chvilku v klidu nepoleží… Příště žádná pohádka, spát půjdete rovnou. Já vám dám! Nezbedníci, žádné škemrání o příběh na dobrou noc vám nepomůže.
A podívejte, jak jste ocucali toho křečka. Chudák malej. Kde jsou ty rybičky? Dost. A spát!
Zítra vstáváme do práce.

...