Rybí princezna.

V hlubokém lese bylo ukryto obrovské jezero. Voda v něm byla krásně čisťoučká, jen se leskla. Ryby uctívaly svého krále, obrovského kapra. Byl to král dobračisko. Nade vše miloval a zbožňoval svou dceru Ryběnku.
"Nechci být princezna," vzdychala často Ryběnka. "Odplavu na druhý konec jezera."
Nepozorovaně opustila vodní království. Plavala blízko břehu, když tu slyší hlásek. "Vezmi mě s sebou!"
"Kdo jsi?"
"Jsem vodní pavoučice Lojzička. Všichni se mi smějí, že dělám šišaté bubliny."
Tak už byly dvě a hned jim bylo veseleji.
"Stůjte, plavete na druhý konec jezera. Slyšela jsem vás. Vezměte mě s sebou."
"Kdo jsi?"
"Jsem račí holčička Žofinka. Nelíbí se mi, že musím chodit pozpátku."
Teď už byly tři.
Voda ztemněla. Ryběnka, Lojzička a Žofinka se přitiskly k sobě. V dálce se něco blýskalo. Opatrně připlavaly ke kořenům staré vrby. Pod kořeny ležely zlaté kuličky. Vodní pavoučice Lojzička vykřikla: "To jsou kouzelné kuličky. Někdo je ukradl. Moje babička mi vyprávěla, že každý den pošle pan král ke hladině jednu zlatou kuličku. Ta se promění v tisíce bublinek vzduchu. Jestli se ztratily kuličky, zahyneme!"
"Věřím ti, Lojzičko, ale jsem princezna a nikdy jsem o zlatých kuličkách neslyšela."
"Někdo se blíží, schovejte se!" volala Žofinka.
Byla to stará štika Klebetnice. Nikdo v jezeře ji neměl rád.
"Hrr, na ni!" zvolala Ryběnka. Štika byla tak překvapená, že se nebránila. Žofinka stříhala kořeny vrby a Ryběnka s Lojzičkou ji rychle omotávaly. Kolem ní pak vodní pavoučice nadělala bubliny a ty ji vynesly na hladinu. "Polepším se," volala štika. "Nebudu škodit!"
Štika prosila, škemrala a slibovala. Ryběnka, Lojzička a Žofinka se vracely domů. Spoutanou štiku tlačily před sebou. "Pane králi, prosím, odpusťte nám. Už nikdy neutečeme."
Král kapr mrknul okem a usmál se. Pak řekl: "Až vás bude cokoli trápit, přijďte, mám vás rád."
A štika? Ta se prohání každý den po rybníku a k hladině posílá za trest zlaté kuličky místo krále.