Kamila a opičák Kája

Den jako každý jiný. Sluníčko už svítilo do okna, když maminka přišla ke Kamile do pokoje. Už maminčin hlas zněl mile a radostně, takže Kamila se hned s ránem usmívala. Dnes byl její velký den, šla poprvé do školy. Vzala si své nejhezčí šaty a dostal od rodičů kornout, krásně nazdobený a plný sladkostí. Škola byla velká budova se spousty oken a dveří, kdyby se bývala nedržela maminky za ruku, určitě by se v tomhle velkém bludišti ztratila. Cesta vyznačená papírovými stopami je zavedla do místnosti, kde bylo již mnoho lidí s Kamilčinými novými spolužáky.
„Prosím o ticho!“ ozvalo se zepředu od tabule, kde stála stará paní s šedivými vlasy, velkými brýlemi a zlý pohledem. Kamila se usadila do lavice, zatímco maminka si stoupla do zadu a usmívala se na ni. Vepředu vedle té nepříjemné paní stál nějaký muž, který se představil jako jejich ředitel, král této školy. Maminka Kamile vyprávěla, že pan ředitel rozhoduje o všem a že ho uvidí jen málo, protože musí řídit celou jeho říši. Kamile se ale nezdál nijak zajímavý, byl to tlustý neusmívající se pán s kravatou, který se jí vůbec nelíbil. Ten pán povídal strašně dlouho a Kamilu to nebavilo, už chtěla ty sladkosti, už chtěla hrát si zas doma. Dlouhý den skončil a Kamila ležela doma v posteli. Zatahala maminku za ruku. „Maminko, já tam nechci, jsou tam oškliví lidi. Vůbec se mi nelíbí,“ postěžovala si tiše. Maminka se laskavě usmála a podala Kamile pero s opičkou na konci.
„Tohle je Kája. Moc rád by s tebou chodil do školy, abys s ním mohla psát, když budeš potřebovat, poradí ti a bude pořád s tebou. Přece ho chudáčka nenecháme zaprášit, tak rád si hraje,“ řekla maminka. Opičák Kája měl legrační žlutý klobouček a ukazoval v úsměvu všechny své zuby. Kamila usínala s opičákem na nočním stolku.
Druhý den si sedla Kamila zas do své lavice, měla s sebou svého opičáka, tašku a sešity. Jako včera přišla ta zlá ošklivá stará paní a mračila se na všechny strany. Všechny jen peskovala a pořád něco říkala, co mají dělat. Jeden kluk v první lavici se zavrtla ta stará paní už na něj křičela, tohle se Kamile nelíbilo už vůbec. Pak si ovšem vzpomněla na svačinu od maminky a hned se pro ní sehnula. Když si kousla do chlebu, zakřičela ta zlá paní:
,,Odlož tu svačinu, není přestávka! Jíst budeš až zazvoní!“
Jenže Kamila nevěděla, kdy zazvoní a ani proč se nemůže najíst, vždyť doma taky nemusela čekat na žádné zvonění. Schovala svoji svačinu a vzala si do ruky svého opičáka Káju. Smutně se na něj podívala.
„Kájo, proč musím být tady s tou ošklivou a zlou paní učitelkou? Já chci domů,“ zastesklo se Kamile a popotáhla. Kája najednou ožil a usmál se na ní.
„Kamilko, neplač, není tak zlá. Jen je smutná, co kdybychom jí zkusili nakreslit támhleten obrázek?“ Ukázal na tabuli, kde bylo písmenko ,A‘. Kamila přikývla a pustila se do vzorného napodobení toho obrázku na tabuli. Za chvilku to měla hotové a chtěla vykřiknout na paní učitelku, ale Kája ji zarazil.
„Počkej, když chceš paní učitelce něco ukázat, musíš zvednout ruku a přihlásit se tiše, aby si tě všimla, pak k tobě přijde.“ Kamila přikývla a poslechla kájovy rady. Zvedla ruku vysoko do výšky a stalo se jak Kája řekl. Paní učitelka k ní přišla a podívala se jí na papír.
„Výborně, Kamilko, zkus napsat to písmenko znovu,“ pochválila ji paní učitelka a usmála se na ni. Kamila se pustila znovu s chutí do práce a pokaždé, když byla hotova se přihlásila a paní učitelka se čím dál více usmívala, brzy na to přišli i ostatní a paní učitelka najednou nebyla zlá a ošklivá, ale stala se z ní usměvavá a hodná paní učitelka, která dávala dětem samé jedničky.