Příběh o pohádce 2.

Teta Viktorie mi téměř každý den vypráví příběhy, a já se téměř každý den divím, kde tu neomezenou zásobu bere. Někdy mi přišlo, že je teta nesmrtelná a to by vysvětlovalo to, proč mi nechtěla povědět, kolik je jí let. Ale o tomhle jsem se před ní radši nezmiňovala. Dovedla jsem si představit její přednášku…
I přes to, že tady každý den sedím a poslouchám legendy naší Říše, mě to ještě nikdy neomrzelo. I když je mi patnáct let. Ano, je to tak. Od toho strašného sedmého listopadu uplynulo bezmála devět let a já mám v hlavě stovky příběhů, a myslím si, že bych nějaké dokázala převyprávět, ale jako teta Viktorie to snad nikdo neumí.
Když totiž vypráví ona, tak to dostává takové kouzlo…kouzlo nad kouzla…
Dnes mi teta vyprávěla příběh o Osudu:

-Kdysi dávno, Zuzanko, kdy ještě řeky a moře ovládali vodní bohové, zejména bohyně Nyunen, a kdy stromy lidem našeptávaly slova, onehdy, kdy se lidé modlili k několika bohům, ba dokonce i k duchům, žil, byl kdysi jeden malý chlapec. Jmenoval se Robin, byl to kluk, jenž vyrostl v lese, a kterému se dostalo neobyčejného daru naslouchat přírodě.
Strašně moc chtěl pomáhat každému, kdo by jen špetku postrádal, každému, koho jen něco zabolelo. A tak se stalo, že všichni začali prosit Robina o pomoc, o léky a o mnoho dalšího.
Robin měl pocit, jako by mu svět patřil. A taky jedné noci přišla matka, v náručí umírající dítě. Byla to sama Bohyně Osudu, ale to samozřejmě Robin nemohl vědět. Cítil sice tu sílu, která z oné ženy vyzařovala, ale ani ve snu by ho nenapadla tato zdrcující pravda.
Avšak pro dítě bylo pozdě - zemřelo. Robin padl na kolena a začal se modlit k všemohoucím bohům, aby navrátili dítěti život, nebo že si ho on sám vezme. Ještě totiž nikdo v jeho péči nepřišel o život. Bylo to pro něj něco zcela nového. V tu chvíli si Bohyně Osudu sňala masku matky a ubohému Robinovi vyprchal z těla život.
Bohyně Osudu se nad jeho chladnoucím tělem slitovala a řekla:
-Člověk by neměl zasahovat do božího Osudu. Tomu dítěti bylo předurčeno zemřít. Tobě ale ne. Nechť je ti odpuštěno. Dělal jsi to ze soucitu.-
Od té doby, Zuzanko, i soucit dostal velké písmeno. Začal se uctívat pod chlapcovým jménem. Robin nakonec žil, ale i za jeho života už lidé stavěli modly Soucitu. Když zemřel, lidi najednou pocítili zvláštní beznaděj, podivnou úzkost. O rok později vypukla Černá Smrt. Mnoho lidí umřelo, ale pouze těch, kdo nevěřili v Soucit a v záchranu. V naději na život. Tato legenda je velice známá, Zuzanko.-
Teta se odmlčela. Zjevně hledala správná slova pro svůj závěr.
Nakonec je našla:-Víš, co je to Osud, Zuzanko?-zeptala se mě.
-Ne,-odpověděla jsem hloupě a na důkaz svých slov jsem zavrtěla hlavou. Nevěděla jsem, jak to mám říct, ale teta asi ano:
-Osud je, že jsi řekla ne, víš? Osud je dokonce i to, žes zavrtěla hlavou. Osud je, že jsem ti pověděla příběh o Osudu a vysvětlila ti jeho pravou podstatu. Tudíž to, co je Osud. Chápeš mě aspoň trochu, Zuzanko? Vše je dáno Osudem. Je to jedna z nejdůležitější součástí naší Říše.- Sice jsem v tom měla trochu nepořádek, ale naznačila jsem jí, že ano. Pokývala hlavou a otázala se:
-Nestalo se ti nic? Nechceš mi něco říct?-
Uhnula jsem před jejím pohledem připomínající vševidoucí oko a po chabé záporné odpovědi jsem šla nasbírat lesní plody.