Tulák a jeho vánoční příběh

Znovu nastalo něco jedinečného. Všechno bylo pokryto krásnou sněhovou nadílkou. Z ulic šly cítit krásné vůně pražených oříšků, smrkového dřeva, jmelí a františků. Dnes byl jeden z nejkrásnějších dnů v roce. Ba ne, tento den byl nejkrásnější. Byl to Štědrý den.

Lidé zapomínali na své problémy. Jejich jedinou starostí teď bylo zdobení stromečku, příprava kapra a dobalování dárků. Stoly připravené ke slavnostní večeři se tíhou prohýbaly. Teď už všichni jen vyčkávali. Každý byl s lidmi, které měl rád. V tenhle čas se urovnaly všechny rozepře a neshody. Jako by měl tento den na lidi nějakou kouzelnou moc. Všude bylo plno dobra, porozumění a lásky.

Ve městě začínalo být prázdno. K domovu se začali vracet i opozdilci, kteří ještě venku vychutnávali atmosféru Vánoc. Jen jedna malá postavička stále bloumala ulicemi. Byl to malý pejsek. Jmenoval se Tulák.

Tulák byl pouliční míšenec a vypadal hodně legračně. Takový malý, kulaťoučký. Byl celý černý jako uhel, až na malé bílé skvrnky na nohách, které vypadaly jako bílé nohavičky. Uši měl velké jako netopýr. Tenký ocásek mu ostře trčel nahoru.

Takhle si to Tulák pozvolna kráčel ulicemi, až dorazil k jednomu starému ošuntělému domu. Ještě očuchal tyč od zábradlí, a potom přišel ke dveřím. Nejdřív se jen tak koukal přes sklo. Když se nic nedělo, začal škrábat na dveře. Najednou se v přízemí otevřelo okno a z něj vykoukla rozčilená paní. Začala něco křičet. Tulák na ni nechápavě koukal. Najednou jen tak tak uhnul před letící pantoflí. Tulák zakňučel a odběhl pryč. Vzteklá paní se hned uklidnila a zmizela za tmavou záclonou. Tulák si lehl opodál na chodník a začal zoufale štěkat. Po chvíli se rozsvítilo v chodbě a šlo slyšet, jak někdo kráčí ze schodů. Pejsek začal vrtět ocáskem, přiběhl ke dveřím, o které se opřel předními tlapkami, a začal radostně funět. Jenomže dveře se prudce otevřely a v nich stál velmi rozzlobený pán. Byl tak rozzlobený, až celý zčervenal. Začal strašně nadávat. Tulák nevěděl proč, protože lidské řeči nerozuměl.

Ve skutečnosti Tulák za nic nemohl. Bylo to tím, že tenhle pan Twingo (tak se jmenoval) byl velmi smutný, protože tohle už byly šesté Vánoce, co trávil sám. Dříve slavil tento den se svým synem a jeho rodinou. Potom se ale pohádali a od té doby se ani nenavštěvují. Dokonce měl jeho syn malou holčičku, kterou viděl jenom jednou, když se narodila. Jmenovala se Barborka. Jak rád by teď viděl svého syna s jeho holčičkou, ale věděl, že to nejde. Štědrý den v panu Twingovi vyvolával ještě větší pocit samoty. Je to přece den, kdy mají všichni držet pohromadě. Na Tulákova páníčka to teď všechno dolehlo.

To ale Tulák nevěděl. Nevěděl, že když se lidé trápí, dělají pak věci, kterých později litují. A tak tam Tulák stál a smutnýma očima se koukal na svého člověčího přítele. Pak následovalo jen bouchnutí dveří. Byl to velmi ošklivý zvuk. Znamenalo to, že už v domě není vítaný. Tulák sklopil hlavu a ocásek. Ještě dlouhou dobu pak obcházel kolem domu. Byl tak smutný, že mu skoro tekly slzy, i když psi plakat neumějí. Nevěděl, co má dělat. Nevěděl kam má jít. Teprve teď mu začala být pořádná zima. Taky dostal hlad. Tohle všechno si uvědomil až teď, když věděl, že je úplně bezmocný. Teď věděl, že ztratil svůj domov. Všechno by ale vydržel, jen kdyby se na něj jeho páníček nezlobil. To by klidně hladověl a klidně by se venku třásl zimou. Tulák stále čekal, že se otevřou dveře a bude tam stát jeho majitel s vlídným pohledem. To se bohužel nestalo a Tulákovi byla stále větší zima... Řekl si, že se musí jít někam schovat.
Chudák zmrzlý pejsek se rozhodl, že půjde na místo, kam často chodíval se svým páníčkem. Bylo to náměstí s krásným vánočním stromkem. Nebylo to zas tak daleko a bylo to jedno z mála míst, co znal. Po chvíli začal Tulák utíkat, protože už ho mrazem štípaly nožičky. Brzy dorazil k té nádheře. K tomu tak nádherně nazdobenému centru města. Zůstal stát a rozhlížel se kolem. Myslel si, že ho něco napadne, ale stále nevěděl, co dál. Když tu nějakou dobu popocházel, už ho to nebavilo. Vybral si náhodně jednu z ulic, které vedly z náměstí, a vyrazil pozvolna dopředu. Bez cíle.

Byla tu však jedna náhoda. Ve stejné době seděla na schodech malá holčička. Seděla a plakala. I když byl den, který mají všechny děti rády, tak tahle holčička nebyla šťastná.

Utřela si z tváře slzu. Jak ráda by měla pejska. Svítilo v ní světýlko naděje, že dneska by ho mohla konečně dostat. Ale nestalo se tak. Táta jí vždycky říkal, že mají na pejska málo místa a že by se tam trápil. Měl pravdu. Její táta měl vždycky pravdu a nikdy jí nelhal. Věděla to, ale stejně doufala. O to větší bylo její zklamání. Vytratila se ze své postýlky a šla se ven vybrečet. Plakala tak nahlas, že to zaslechl jeden tvoreček, který byl náhodou stejně tak osamocený, jako ona. Byl to Tulák. Když viděl utrápenou holčičku, zapomněl na své starosti, rychle k ní přiběhl a začal ji s láskou olizovat. Holčička se lekla, ale hned se zaradovala z téhle milé návštěvy. Tulák ji nepřestával olizovat. Holčička se začala smát.
„Odkudpak jsi přišel, pejsánku?“
Zeptala se ho příjemným hlasem. Tulák jí sice nerozuměl, ale vzpomněl si na svého páníčka. Holčička uviděla, jak je pejsek smutný, promrzlý a hladový.
„Musíš jít k nám domů. Tam se ohřeješ a dáme ti něco k jídlu.“
Tulák se zaradoval nad pozváním, pak ale zaváhal. Bál se jít do cizího.
„Ale neboj se, pejsánku. Tatínek s maminkou to pochopí, nemusíš se bát.“
Ujišťovala ho. Tulák zavrtěl ocáskem. Holčička otevřela dveře a vešli dovnitř. Šla za tatínkem a za maminkou, kteří ještě seděli u stolu a povídali si. Když tatínek viděl, že přišla zvenku, trochu rozčileně se zeptal:
„Barborko, kde si to byla a co to máš s sebou za pejska?“
Holčička se podívala do země a odpověděla: „Když já… když já jsem ho viděla venku promrzlého a hladového, tak jsem ho chtěla vzít domů, víš? Jen na chvíli...“
Barborčin tatínek se rozesmál.
„Ale to víš, že může zůstat na chvíli u nás. Nalej mu do misky vodu a maminka mu něco připraví k jídlu. Viď, maminko?“
Barunka byla šťastná a objala Tuláka. Pak se ještě její tatínek otočil a řekl:
„Ještě ti musím říct, že dnes přijde tvůj dědeček. My jsme se spolu usmířili. Už ani nevím, proč jsme se pořád hádali. Dědeček Twingo je moc hodný pán, vždyť uvidíš. Na Vánoce mají být přece všichni spolu."
Pak se tatínek usadil do křesla a jedl cukroví. Když se Barunka a její maminka postarali o Tuláka, ten hned jako by ožil. Vesele všem předváděl, jak umí skákat a dovádět. Když tu se otevřely dveře, Tulák se zarazil. Oči se mu rozzářily. Vždyť to je jeho páníček! Rychle se rozeběhl k šedivému dědečkovi, kterému tekly po tvářích slzy dojetím.
„Ty můj Tuláku jeden! Doufám, že mi to odpustíš…“
Začal láskyplně drbat pejska. Potom přišel Barunčin tatínek a s panem Twingem se dlouze objal. S maminkou si dědeček potřásl rukou a políbil ji na čelo.
„A kdepak je moje holčička?“
Barunka vyběhla od rohu, kde byla schovaná, a vrhla se dědovi do náručí. Ten jí pak ještě dlouho nosil. Nato se dědeček zarazil a zesmutněl.
„Víte, já nevěděl, že mě dnes pozvete, vůbec pro vás nemám žádné dárky. Moc mě to mrzí.“
Barunka ho ale utišila.
„To vůbec nevadí, mám přece nového dědečka - a taky pejska…“
Dědeček Twingo se zasmál a řekl.
„Slibuji ti, že Tuláka budeš moct navštěvovat, kdykoliv se ti zachce.“

Maminka s tatínkem se na sebe usmáli a políbili se. Byli rádi, že to tak všechno dopadlo. Teď teprve nastaly ty pravé Vánoce. Všichni byli šťastní. Tulák zalehl pod křeslo na kobereček a s láskou pozoroval svou rodinu. Teď už se tu cítil jako doma.