Žo

V takové zvláštní zemi, žil a byl velmi spokojený oranžový kocour Žo. Už když byl malý, měla s ním máma kočka spoustu práce. To bylo otázek a zlobení a odmlouvání. Z kotěte však vyrostl chytrý kocour. Že umí lítat, zjistil už dávno.
Seděl teď před svou krásnou chaloupkou, opravoval nějakému kotěti klubíčko. Zasněně se podíval do dálky.Vzdychl: „Tak to lítání na mne zase leze.“ Vběhl do domku, oblékl si oranžové kalhoty, oranžovou bundu a mezi uši si narazil oranžovou kšiltovku. Pak vyběhl ven, rozhlédl se a začal polykat vzduch. Jeho břicho bylo za chvilku jako balón. Pak zatajil dech, vznesl se a letěl. „Je to paráda, nikdy mě to nepřestane bavit!“
Dnes ho vítr odfoukl na neznámé místo. Pod sebou viděl nejdříve obří zlatou spirálu. Mohutný vzduchový vír ho vcucnul. Nejdříve tam byla spousta prachu, a když myslel, že je s ním ámen, nadechnul se. Krajina byla šedomodrá. V dálce se něco blýskalo. To něco se pomalu valilo k němu. Obrovskou ohnivou kouli koulely čtyři děti s ohnivými vlásky. Byly celé modré, smutné a hodně unavené.
Žo si je prohlížel a volal na ně. Pak se vydal tiše za nimi. Všiml si, že jedno dítě mělo na zádech žlutý kvítek. Děti dokoulely kouli k obrovskému šedivému koberci. Žo poznal, že koberec je obrovský kouřový had, který kouli polknul a usnul. Konečně měl Žo příležitost na děti opět zavolat. Hlavu zvedlo to nejmenší dítě. Zvědavě si kocoura prohlíželo. Pak vstalo a šlo k němu. Chytilo ho kolem krku. Žo cítil, že v tom objetí je prosba o pomoc. Vynaložil veškeré úsilí, aby dítě pobavil a něco se dověděl. Dítě nadšeně tleskalo ručkama a ohnivé kučery mu neposedně poskakovaly. „Proč krmíte hada? Kde se tady vzal? Co tady děláš?“ To malé dítě přestalo tleskat a dospělácky odpovědělo: „Ta koule, to je slunce. A my, děti, jsme čtyři roční období. Jaro, léto, podzim a zima. Had je zlá mlha, která stále roste a sílí. Všechno pohlcuje. Každý den polkne slunce. Pak dítě posmutnělo a řeklo: „Ještě dvakrát polkne sluníčko a roční období navždy zmizí a spousta se toho změní i ve tvém světě Žo. Nikdo nedokáže vyletět ke zlaté kleci a vypustit zlatého ježuru. Jenom ježura přemůže kouřového hada. Jenže nemáme ani klíč od klece.“ Dítě se dalo do pláče. „Neplakej přece a nech mne přemýšlet,“ povídá Žo. „Lítat bych uměl, ale čím jen tu klec otevřu. Kde vzít klíč?“ Chodil, přemýšlel a nakonec si povzdechnul:“Být tady můj táta Petr, klíč někde jistě najde!“ Najednou mu to došlo. „Petrklíč, petrklíč,“ volal nadšeně Žo. Vzal žlutý kvítek ze zad překvapeného dítka a začal se nafukovat. A letěl … Jen se dotknul zámku, ježura radostně vyběhla. To byla mela. Pak bylo jen ticho. Zlá mlha byla pryč. Slunce vyšlo. To byla krása. Dětem se vrátil úsměv a celé se změnily. Jaro, léto, podzim a zima zmizely za obzorem. Krajinou se linula vůně květin. Žo si náhle vzpomněl na domov. Zastesklo se mu. Rychle se nafouknul a vzlétl znovu. Zlatá spirála se znovu jakoby náhodou objevila opět. Kocoura vyplivla do jeho světa.