Konečně je tady jaro.

„Konečně je tady jaro, zelená tráva, modrá obloha a hřejivé sluníčko. A tady je první sněženka.“ Sýkorka,která seděla opodál se podivila. „Kdo to tady křičí?“
„No, to jsem přece já, Jarnička!“ Holčička drobounká a lehounká jako chmýříčko, s vlásky jako sluníčko a se sukénkou barvy jarní trávy se dala do tance a zpěvu: „Na jaře, na jaře, roztančím sluníčko, tralala, tralala, tralala la. Kvetou už sněženky, rozkvetou sasanky, tralalala.“ Sýkorka nestačila zpívající panenku sledovat. Byla hned tady, hned tam. Všude kam došlápla, vyrůstala tráva a rozkvétaly květiny. Tou radostí nakazila i sýkorku. „Zima je pryč, zima odešla!“
Zvířátka vylézala ze svých pelíšků a samou radostí hrála na honěnou, ptáci se dali do hlasitého koncertování. Všichni zmlkli, když viděli na paseku vejít starého medvěda Bruču. „Bude tady ticho a hned!“ Zajíčci se přikrčili, srnky raději utekly, krtek se rychle schoval, myšky také zalezly a na pasece zůstal jen medvěd. Jarnička ho neslyšela, proto zpívala dál. Medvěd se rozzuřil a očima hledal toho, kdo ho neposlouchá. Nenáviděl jaro, pěkně v pelíšku celou zimu prospal. Neměl rád vstávání. Kudy chodil, tudy zlostně bručel, proto mu zvířátka říkala Bručo. Zarazil se, Jarničku ještě nikdy tady neviděl. Jarnička ho zahlédla a teď měla strachem rozšířené očka. „Míšo, mišánečku, nezlob se, nebruč, podrbu ti kožíšek,“mluvila tiše Jarnička. Bruča se svalil do trávy a vůbec neprotestoval. Jarnička Bruču drbala za ušima a potichoučku se dala znovu do zpěvu. Zvířátka vylézala z úkrytů a znovu se začala veselit. Bruča už nebyl Bruča, byl to Míša, který byl rád, že není sám a že je jaro konečně tady!