Bumbrlíkov

Za sedmi uzlíky, za sedmi dírami a za jedním kýchnutím je pohádková země, která se jmenuje Bumbrlíkov.
„Pozor, letí bublinková víla!“
Vypadá jako docela obyčejná holčička v gymnastickém tmavě modrém oblečku. Na hlavě však má tykadélka a kolem ní krouží samé zelené bubliny. Teď nevybrala zatáčku kolem kopretiny a spadla do díže s těstem. „Žuch!“
Těsto šplouchlo tak hlasitě, že z bílého domečku vyběhl Bumbrlík – vousatý človíček s obrovskými kulatými brýlemi, na sobě měl modrý plášť se žlutými bambulemi.
Ustaraně si vyhrnul rukáv, zalovil v díži a vylovil bublinkovou vílu. „To je dnes už potřetí, ty trdlo, vždyť ty nejsi ani víla. Tak mi pověz co se děje.“
„Dnes na slavnosti Bumbrlíkova mám předvést svůj bublinkový taneček. A jak ho mám předvést, když mi zmizely kouzelné bublinkové barvičky. Podívej, zůstala jen zelená.“ Vílečka škytla a pak se rozplakala.“
Bumbrlík mačkal bambuli a přemýšlel: „zelená, proč zůstala jen zelená, ta přece znamená štěstí. To je divné. Červená – láska, modrá – závist, žlutá – žárlivost. Ty zmizely. Divné, to je moc divné...“ Pak se ale usmál: „jsou to přece kouzelné bublinky a každý je nezná..Chichichi.“
Za lesem, tam kde byl chuchvalec křoví bydlela závistivá čarodějnice Bambulina. To ona ukradla barvičky. Teď opatrně nabrala červenou a natřela si obličej. „Chci být mladá, krásná a chci, aby se do mne náš princ zamiloval.“ Pak si natřela žlutou barvičkou své střapaté vlasy. „Chci mít vlásky jako víla.“ Pak si vzala modrou barvičku a natřela si své roztrhané šaty. „Chci mít ty nejkrásnější šaty ze všech.“ Kouzelné barvičky přání splnily a čarodějnici proměnily. Ta se natřásala se před zrcadlem a nemohla se na sebe vynadívat. „Ty vlasy, ty nádherné šaty, ta tvář. Já budu královna a Bílá princezna zůstane navždy kamenem.“
Princ seděl na obrovském zeleném bumbrlíku ve svém zámku a myslel na bílou princeznu, o které se mu již dávno zdálo.
Oknem přiletěla bublinková víla: „Princi, přeji Ti spoustu štěstí“, a se svými zelenými bublinkami kroužila kolem prince. Jen zmizela, zamyšlený princ usedl opět na svůj obrovský zelený bumbrlík. Najednou však padal do hlubin bumbrlíku. Všude kolem něho byly samé čtyřlístky…samé louky plné čtyřlístků. Chytil se obrovské odkvetlé pampelišky jako padáku. Zvědavě se rozhlížel. Bílí králíčci okusovali čtyřlístky a schovávali se za obrovským bílým kamenem. Prince kámen upoutal, pohladil ho a ten k jeho překvapení, puknul. Najednou před ním stála Bílá princezna. „Děkuji Ti princi, čarodějnice mě proměnila v kámen a jen ten, kdo má dobré srdce a štěstí na rozdávání, mne mohl vysvobodit.“ Princ s princeznou se vzali za ruce. Bílý králíček jim ukazoval cestu. Když na slavnosti princ oznámil, že si našel nevěstu, čarodějnice se proměnila v samé nafukovací barevné balónky a odletěla. Vílečka měla zpátky své kouzelné barvičky a dala se do tance. Bubliny červené, žluté, zelené a modré létaly v celém Bumbrlíkovu.
„Však jsem to věděl“, zabručel Bumbrlík a pohladil si své vousy. „Bude svatba!
Upeču koláče ze zázračného těsta!“