O smutných hračkách

       V jednom domě, v malém pokojíčku spaly dvě malé děti: Lucinka a Martínek. Vládla noc, všude ticho, ale najednou …co to? Odněkud se ozýval tenký hlásek. To plakala malá panenka. Ležela pod oknem na zemi a její postýlka byla strašně daleko, úplně na druhé straně pokoje. Vedle ní ležela pohozená knížka.

„Copak je ti panenko?“ ptala se knížka.

„Ále, musím ležet na tvrdé zemi a je mi zima,“ naříkala panenka.

„No, mně tady taky není moc do smíchu,“ pravila knížka. „Nejenže ležím na zemi, ale ještě k tomu jsem otevřená a dva listy mám pomačkané!“

„A co mám říkat já?“ ozvalo se ze tmy z toho nejčernějšího kouta pokoje. „Asi mě nevidíte, jsem Martínkův míč. Jsem tu tak sám…“ „Ani my nejsme ve své krabičce,“ ozývaly se naříkavě omalovánky a pastelky rozházené po stole.

Tu se otevřely dveře, vstoupila maminka a rozsvítila světlo. Povzdechla si: „A zase abych to všechno po těch nepořádnících uklízela. Ale já vím co, já jim to tak dneska nechám.“ Zase zhasla a odešla.

„To je neštěstí, to je neštěstí!“ naříkaly sborem všechny hračky.

„Takhle to dál nejde,“ prohlásila panenka. “Co s tím budeme dělat?“

„Já mám nápad,“ zvolala knížka po chvilce ticha. „My musíme zůstat smutné i zítra, až si děti s námi budou hrát!“

„To z toho smutku vůbec nevyjdeme,“ zajíkala se pláčem panenka. „Však neplač, panenko, mám to promyšlené,“ odpověděla jí knížka.

„Smutek je totiž nakažlivý!“ dodala.

„Tomu nerozumím,“ divila se červená pastelka  a protože ležela na samém okraji stolu a přestala na chvilku dávat pozor, spadla dolů na zem. „Ouvej, ouvej,“ zanaříkala „zlomila jsem si tuhu!“

„Vydrž,“zavolalo na ni shora ořezávátko „zítra to určitě napravíme!“

Druhý den přišly děti ke svým hračkám a byly celé nesvé.

„Tady to vypadá!“ divila se Lucka. “Jak to, že se mi moje panenka válí po zemi?“.

„Asi proto, žes ji tam včera zahodila,“ utrhl se na ni Martin.

„To jsem ji teda nezahodila, tos mi včera udělal ty!“ odsekla Lucka.

„Jó? A kdo mi schoval míč tak, že ho ani nemůžu najít, co?!“ křičel na ni výhrůžně Martin a začal tahat Lucku za vlasy.“Aauu, maamíí“. Maminka se objevila ve dveřích: „Tak pozor, vy malí nezbedníci! Buď si budete hezky hrát, nebo budete klečet na hrachu!“ zlobila se a děti věděly, že to myslí úplně vážně. Uklidnily se, každý se uchýlil do jiného kouta pokoje, ale celý ten den měly nějak špatnou náladu. Nic je nebavilo. Venku bylo ošklivo, a tak zůstaly doma a mrzutě posedávaly mezi těmi rozházenými hračkami.

„Tak děti, co je to dnes s vámi? Jestlipak jste už na to přišly?“ptala se jich večer maminka. Tušila, v čem to vězí, že jsou bez nálady. „

„Nic nám není, mami, dneska je prostě takovej otravnej den,“ mávla rukou Lucka. Maminka vzala oba za ramena a řekla: “Já vám něco poradím. Teď spolu pěkně uklidíme a uvidíte, že zítra se vám tady bude zase líbit. “ Na důkaz toho vytáhla zpod gauče zakutálený míč.

A tak se děti s maminkou pustily do uklízení všech hraček. Našlo se při tom hodně těch, které už považovaly za ztracené.

Ráno se Lucinka a Martínek probudili a dívali se s potěšením na svůj pokojíček.  „To snad abychom raději nic nevyndávali,“ povídá Lucinka.

„Vždyť to pak můžeme večer zase uklidit,“ řekla maminka a hračky se blaženě usmívaly. A věděly proč.:)