Jednou jsi dole, jednou nahoře

„Mami,“ obrátil se chlapec na maminku, která dala dětem obvykle pusu na dobrou noc dole a spát, nahoru do pokojíku, je odváděl tatínek. Aby si jich trochu užil. Dnes ovšem s nimi šla ona. „Mami, ale řekni taťkovi, ať přijde hned,“ kladl jí hoch na srdce.

„Neboj,“ uklidňovala ho. „Za chvíli se vrátí a hned ho pošlu,“ přikryla ho až ke krku a stejně se postarala o pohodlí malé sestřičky, která přitom vysvětlovala, že jim tatínek musí říct, jak to bylo s Rachtou a s Držkou.

„S kým že,“ podivila se maminka.

„No s těma trpaslíkama, co spali u Joriky pod postelí a nechtěly jim stát čepičky,“ vykládala holčička. A mamince se ještě víc rozšířily udivené oči.

„On byl v kostele, ale tam se mu nelíbilo, ani na hřbitově, a honili je kluci se síťkou a s lopatou, a možná je chtěli sežrat, víš, tak jim čepičky splaskly a Jorika je schovala u sebe pod postel, chápeš?“ odvyprávěl hoch spěšně.

„A ještě jedna malá holčička je měla ráda, ale Jorika zavřela dveře.“

„A taťka nám musí říct, jak to dopadlo.“

„A jak se ta malá holčička jmenovala,“ mluvili jeden přes druhého.

„Aha,“ pokrčila maminka rameny. „Tak já půjdu pro tatínka a vy zatím zkuste usnout. Ať se vám zdá něco normálního, jo?“ rozloučila se.

Děti ale zavrtěly hlavou a usnout je ani nenapadlo. Objevily totiž problém. A když se tatínek ukázal ve dveřích, kluk se hned ptal, jak trpaslíci čurají.

„Když nejsou holky ani kluci, víš,“ dodala holčička.

„Hmmm,“ zatvářil se tatínek vážně. „Dobrá otázka. To by mě taky zajímalo.“

„Já myslím, že mají někde hadičku,“ řekl chlapec.

„Nebo dírku,“ prozradila holčička, na čem se nemohli dohodnout.

„Jako lidé?“ smál se tatínek.

„Ne! Právě asi nějak jinak. Nebo jinde,“ kroutily děti hlavami.

„Že by za uchem?“

„To ne!“ vyprskla holčička.

„A vy jste se na tohle ptali maminky?“ zadíval se na ně tatínek podezíravě. A když kroutili hlavami, že ne, pověděl jim, že maminka chtěla, aby dal trpaslíkům jiná jména.

„A dáš?“ zeptal se chlapec.

„A proč?“ divila se holčička.

„Uvidím,“ řekl tatínek. A začal vyprávět, jak to vidí:

÷

Modrásku! Fialko! Rezáčku! Volala ráno Jorikana svoje nové mrňavé kamarády, kteří měliv té tmě pod postelí, kde spali, ještě hlubokou noc.

Někdo přišel? Vystrčil Rachta hlavu, koho to volala, kdo nosí taková směšná jména.

Domluvila jsem vám tu chaloupku, švitořila Jorika.

Co se děje? Soukal se rozespalý Plichta ven.

Honem, vylezte, za hodinu nás čeká, volala Jorika na ostatní.

Kdo? Zajímalo Plichtu.

Volala nějaký motýlky nebo koho. Ale nikdo tady není, škaredil se Rachta. A jako poslední, ovšem nejdivočeji vstával Držka.

Kdo zdržuje? Já jsem první! Na koho se čeká?! Vyletěl zpod postele a spěchal ke dveřím.

Počkej, nebudete snídat? Brzdila ho Jorika. Držka ale jen mávl rukou a vysvětlil, že oni nesnídají, ani neobědvají, ani nevečeří, prostě vůbec nejedí, jen občas, jen tak pro radost si pustí do úst kapku křišťálově čisté rosy, co se třpytí na lístcích, nebo si labužnicky přivoní k lesním jahodám, k malinám, k borůvkám, k ostružinám .. a nebo ke kapradí. Jako Rachta, ten kapradí miluje, ohlédl se po Rachtovi, který stále hledal, koho to Jorika volala.

Tak jdeme, nabídla jim tedy Jorika otevřenou tašku, aby si nastoupili a mohli vyrazit.

 

V tašce se Plichta naklonil k Rachtovi a tiše mu pošeptal do ucha, že Jorika volala na ně, když říkala ta divná jména. A že jemu říkala Fialko už předtím.

Fialko?! Zahleděl se Rachta na svého kamaráda znechuceně. Vždyť jsi Rachta! Proč ti říká takhle trapně?

Já myslím, že se jí to asi líbí, špital Plichta. Vypadal ovšem, že také nechápe, co se jí na tom může líbit.

Fialka! Chechtal se Držka. Já se z toho picnu!

Tobě říká Modrásku, připomněl mu Plichta. A Rachta je podle ní Rezáček.

Nojo, zmlkl Držka. Rachtasi sundal čepici a díval se najejí špici, bortící se jako hromádka pudingu. Možná vypadám jako Rezáček, prohlížel si ji smutně. Ale jsem pořád pořádnej Rachta! Narazil si ji rozhodně zpátky na hlavu.

 

Stáli před domem. Ale vzadu, kam nechodili lidé a kde mohla Jorika pustit trpaslíky ven z tašky. Byl tam vchod s dřevěnou verandou, podobně zanedbanou, jako jejich lesní chaloupka. Jako by tudy nikdo nechodil. Jorika však čekala, jako by odtud někdo měl přijít. Trpaslíci stáli za ní, na travnatých schůdcích vedoucích ke kůlně. Také zchátralé, avšak o něco pevnější než veranda u domu.

To je von! Zahřměl náhle Držkův hlas.

Z verandy vyšel cizí kluk a Držka ho poznal. A hned lezl do křoví.

Tys ho šmikla? Smál se ten cizí kluk, když vidělDržku, ukrývajícího se vkeřích. A ty jich táhneš víc! Kdes je splašila? Zíral na další dva trpaslíky, vystrašeně spěchající do roští.

To je ten darebák, co mě chtěl ulovit do síťky! Žaloval Držka.

On se tě bojí, vyčetla Jorika tomucizímu klukovi. Nebojte, on je hodnej, on vám postaví tu chaloupku,obrátila se na schované človíčky, a pak zpátky na svého kamaráda:Viď, že nám neublížíš.

To vůbec není jistý, ušklíbl se on.

Já nemám strach, povylezla z úkrytu Držkova čepička.

Já taky ne! Spěchali i druzí dva ukázat odvahu a strkali oči nad keř.

Ale já se vás bojím. Šíleně. Pomoc! Rozesmál se cizí kluk.

Proč? Divil se Plichta. My jsme hodní.

A já jsem zlej, vysmíval se. Dej mi jednoho, mrkl na Joriku a šelzanimi, jako by si vážně chtěl jednoho vzít.

Stůj! Vykřikli človíčkové najednou. Nebo ti ublížíme! Volali varovně, jako by se báli to udělat. On se však nebál a nezastavil se.

 

Trpaslíci se na sebe podívali a všichni tři současně zvedli levou ruku – a v tu chvíli se z keříku pod schůdky natáhly šlahouny větviček a bleskurychle ovinuly nohy Joričina kamaráda. Ten strnul s pusou dokořán otevřenou, jakoby chtěl vyvést zuby na procházku. Jenže se nechtěl pochlubit svým chrupem, pouze mu úlekem změkly svaly ve tvářích a brada mu visela jako mrtvá. I Jorika zírala jako otevřené okno. Otevřené obdivem. Obdivem k těm malým človíčkům, k tomu, co dovedou. A údivem, že se schovávají pod mostem, nebo teď do křoví, když dokážou takové věci.

Borci. Fakt borci! pokynul uznale hlavou Joričin kamarád, když mu brada obživla.

A ještě kdosi měl očka vykulená překvapením. Očka, jež předtím trpaslíky pozorovala z okna pokojíku a která dnes ráno spatřila Joriku kamsi odcházet s velkou taškou. Očka té malé holčičky, která Jorika pak celou cestu sledovala, až sem, kde zůstala ukrytá za rohem a nyní se teprve ukázala, když ji z úkrytu vyhnala touha přistoupit k těm kouzelným skřítkům a .. a říct jim, že je má ráda.

 

Skřítkové byli podobně překvapení. Překvapení a nadšení. Sami sebou. Všichni tři mávali rukama, vykopávali nohy do výšky a nakonec vykroužili oslavnou taneční piruetu. Každý jinak, každý sám a každý po svém, neboť trpaslíci jsou každý jiný a každý svůj. Ale radují se společně a radost projevují tancem. Tancem a zpěvem, jako děvčátka. I když vypadají možná spíš jako kluci.

Když se dááří, tak se dááříííí, jó, když nám štěstí přéééje, tak, tak, tak se zééémě chvějééé, halekal Rachta, a Plichta přidal svoji sloku, kterou také nejspíš sám právě složil: Nejsme-li néééjlepšííí, kdo by to býýýl, nejsme-li néééjlepšííí, nejsme-li neéééjlepšííí, budeme včíííl. A Držka výskal jednoduché, o to však rozjařenější: Jupi jupííí, júúuúch juch, jupííí jupi, juch juch juch, pořád dokola, až mu došel dech a sípavě dozpíval: Nejlepší je vzduch. A my. Juch.

Zpívat teda moc neumíte, ale dobrý, beru a smekám, smál se ten cizí kluk. A trpaslíci se uklonili, jako po divadelním představení.

Zpíváte moc krásně, ozval se nesmělý hlásek. To se malá holčička konečně odvážilai promluvit.

Copak ty tady děláš? Vykulil na ni oči Držka, který hned poznal, že to je ona, co byla u Joriky za dveřmi.

Nech nás, zamračila se na ni Jorika. Dívenkavšak přistoupila až ke skřítkům, klekla si před nimi na kolena, aby byla menší, a řekla jen: Vy jste krásní.

Líbím se ti? Otázal se Rachta Držky.

Já mám radši pařezy, řekl Držka po pravdě.

Ty jsi taky holka? Dotkl se Rachta opatrně mašle v jejích vlasech. To není náušnice. Co to je? Zeptal se. A ona mašli hned rozvázala a podala Rachtovi: Chceš ji?

Já si ji vezmu, chňapl po ní Držka a uvázal si ji jako šálu.

Hele, vy cukrouši, nezapomněli jste na mě náhodou? Hlásil se kluk, co měl nohy stále omotané šlahouny keře.

Musíme ho pustit, uvědomil si Plichta. Aby nám postavil dům.

 

Jenže to byl problém. Předtím se trpaslíci hluboce soustředili, kdežto nyní byli rozdovádění. Což nestačí. Dovedli si ale poradit. Jednoduše. Rukama. Všechny šlahouny prostě rozpletli a vytrhali ručně. Cizí kluk jim přitom prozradil, že umí sekat sekerou i řezat pilou, zatloukat hřebíky že také svede, ale zatím nepostavil ani psí boudu. Kvůli nim to však zkusí, protože prý jsou gutý a on má gutý borce rád.

Tady Fialka umí legračně koulet očima, ukázala Jorika na Plichtu. Držka se začal smát, ale Rachta prstem naznačil, ať se k němu cizí kluk skloní, a důrazně řekl, že on se jmenuje Rachta. Rachta! Zopakoval raději ještě jednou. A tohle je Plichta, žádná Fialka, a tenhle se jmenuje Držka, ukázal na své kamarády. A jak se jmenuješ ty? Zeptal se. A kluk řekl, že se jmenuje Alef, ale že mu klidně mohou říkat Aleši.

A nejseš taky holka? Prohlížel si hoRachta, jako by hledal náušnice, mašli nebo cosi takového.

Ani náhodou, ušklíbl se kluk Alef.

To je škoda, řekl Držka. Já mám holky rád, ohlédl se k dívence, která stále klečela stranou, teď už bez mašle.A jak se jmenuješ ty? Zeptal se jí.

Já vás mám ráda, řekla ona znovu.

Ráda. To je hezký jméno, ozval se Plichta. Jorice se to ovšem nelíbilo a chtěla jim prozradit, jak se holčička jmenuje doopravdy. Jenže do toho zařval Alef, že už se nakecali dost a měli by začít něco dělat. A trpaslíci souhlasili a hnali se k němu, takže Joriku nikdo neposlouchal.

Co tady chceš? Obrátila se na děvčátko, které však místo odpovědi jen přikývlo a zopakovalo: Ráda. A bylo rozhodnuto, jmenuje se takhle a ne jinak.

 

Alef je vzal do kůlny, kde bylo nářadí i prkna. A začali domlouvat, jaký ten domek bude. Kolik chcete mít oken, kolik pokojů, jakou střechu? Vyptávala se Jorika. A jak velké postele? Jaký stůl? Kolik židlí? Dveře posunovací? Skříňky na zeď, nebo na podlahu? Poličky i v chodbě? Světla nebo lampičky? Kamna kachlová..? Plánovala.

Alef chtěl hned začít a vybíral si nařadí. Ovšem jak poslouchal, sekera mu z ruky vypadla. To teda fakt jako nezvládnu, řekl.

Skřítkové ztuhli. Jak to? Ptali se němě, očima, upřenýma na Joriku, která je sem přece kvůli tomu přivedla.

Já bych ti pomohl, obrátil se Držka na Alefa a začal skládat stříšku z prkýnek.

Ty seš péro, ty Modrásku, zasmál seAlef. To máš podle té modré hučky,, to jméno, co, tyvoe?

Jaká hučka? Zarazil se Držka.

Asi co ti trčí na lebce.

Tak pozor! Ohradil se Držka a vzal svou čapku do dlaní. To je moje duše! Zvedl prstem sklopenou špici, která sklouzla zpátky dolů, sotva ji pustil. Akorát mi nějak změkla, vzdychl.

Já jsem taky vyměk, přiznal Alef, že takový dům, jaký si Jorika představuje, nepostaví. Co teď? Zeptal se. Jenže nikdo nevěděl.

Neudou tě doma shánět? Připomněla Jorika malé Rádě, že je malá. Ona zavrtěla hlavou, že to nevadí, že chce být tady. A Jorika, předtím trošku zamračená, se na ni usmála.

Možná jsme měli zůstat v lese, povzdechl si Rachta.

Možná jsme neměli z té naší chaloupky vůbec odejít, řekl Plichta. A skřítkové se chystali zkroušeně vrátit zpátky do tašky, zpátky k Jorice pod postel a .. a .. a nejspíš zpátky do lesa, do rozpadlé chaloupky, kde žilitak opuštění a nepotřební.

A proč se vám se v lese nelíbilo? Zeptala se Ráda.

Nám se tam líbilo, řekl Plichta.

Ale bylo nám tam smutno, povzdechl si Rachta.

Nikdo nás neměl rád, víš, hleděl na ni Držka nešťastně. Vtom se ale pojednou začal usmívat, protože jej cosi napadlo.Chcete se k nám podívat? Zeptal se. A než stačili Jorika, Alef i Ráda odpovědět, pohlédl na Alefa a zeptal se, jestli by uměl jenom něco trošku opravit.

Vůbec nepochybuj, přikývl ten, a mrňouskům se v očích radostně zablýsklo, jak byli natěšení, že k nim, do leda, přijde návštěva, která navíc jejich starý dům opraví!

 

Šlo to rychle jako v létě svlékání na koupališti, když se těšíte do vody. Sesbírali prkna, která by se mohla hodit, přidali nějaké nářadí, kleště, pilku, sekerku, dláto, hřebíky a tak dál, nacpali to do starého batohu, který v kůlně ležel a který si pak Alef hodil na záda. A vyrazili k lesu.

Hej! Ozvalo se, sotva byl Alef z kůlny venku. Kam to táhneš?! Dej to zpátky! Ale šupem!

To je ale naše, pokusil se Alef vzepřít.

Tvůj je akorát ten usmrkanej nos, co máš mezi vočima, pokřikoval soused a tahal batoh Alefovi z ramene.

Vůbec nemá usmrkanej nos, zastala se ho Jorika.

Ale, odsekl ten soused. Princezna je nějak chytrá. A co úkoly, mášhotový? Nemáš! Tak mazej domů!

Mám je hotový, řekla Jorika tišeji. Alefova souseda to však nezajímalo. Donutil je batoh vrátit do kůlny, kterou zamkl těžkým visacím zámkem aklíček si strčil do kapsy.

Ale já to potřebuju, bránil se Alef.

Zapomeň! Ty potřebuješ leda pár výchovných pohlavků. Ráno preventivně a večer pro jistotu! Zašklebil se ten soused, ještě do Alefa strčil a se smíchem odešel.

 

Proč je tak zlej? Divila se Jorika.

Nesnáší mě, ušklíbl se Alef.

Ale proč? Nechápala Jorika. Vždyť jsme mu nic neudělali!

No, přikrčil se Alef. Já jsem mu možná trošku, maličko jako něco udělal, řekl.A když si ho Jorika prohlížela pořád stejně nechápavě, dodal:Rozbil jsem mu nějak nedopatřením vokno, lhal jsem mu asi stokrát, vodřel jsem mu jeho skvělý nablejskaný auto, umatlal dveře takovým blátem. Stačí?

Stačilo. Jorika zírala na Alefa, a kdyby se neozvala Ráda, kdo ví, co by mu pověděla.

Kde jsou mrňouskové?! Vykřikla Ráda. Všichni se rozhlédli.

Zamčený v kůlně! Špitl Alef. Soused je tak zaskočil, že na ně docela zapomněli. Vždyť oni vůbec nevyšli ven! Schovali se tam, aby je chlap neviděl, a teď jsou zamčení a jejich lidští kamarádi stojí venku.

÷

„Konec?“ zeptal se kluk, když se tatínek odmlčel na příliš dlouho.

„Přestávka,“ řekl tatínek. „Pokračování zítra.“

„Ty končíš schválně takhle blbě, viď, abysme byli zvědaví,“ zadíval se na taťku.

„Ty taky na všechno přijdeš,“ přikývl on.

„A dostali se ven?“ vyzvídala holčička.

„To asi jo,“ přemýšlel hoch. „Třeba oknem, nebo nějakou dírou, mezi prknama třeba, že jo,“ obracel se na tatínka. „Ale jestli přišli do toho lesa? Jestli to našli, to by mě zajímalo,“ doplnil svou otázku.

„A jestli našli ty tři, co se báli!?“ připomněla malá sestřička.

„To by mě taky zajímalo,“ usmál se tatínek.

„Ty to nevíš?“ zarazil se kluk.

„Nemůže vědět všechno,“ řekla holčička, spokojená s takovou odpovědí.

„Já vím, že je čas zavřít očka hezky na zámek, nechat trpaslíčky odpočívat a jít na procházku do hajan,“ řekl tatínek tiše.

„Kde to je?“ zbystřila holčička.

„Tady v posteli. Spaní,“ poučil ji starší bráška, přikryl se a dumal, jak to bude dál.

„Tak dobrou,“ postavil se tatínek k odchodu.

„Dobrou,“ zašeptal hoch, aniž by se pohnul.

„Dobrou,“ řekla holčička a také se poslušně zahrabala pod peřinu a tam, v leže kráčela do hajan.