Bez domova jsi doma všude

„No kdepak jste?!“ volal tatínek z postele, kde už sám ležel, hezky uprostřed, a čekal na děti. Jenže ty pořád nešly. Měly si už jen vyčistit zuby – a u toho snad nemusím být, říkal si. Ovšem teď viděl, že když tam s nimi není, stihnou spoustu jiných věcí, jen to ne, co by měly. „Tak slyšíte!“

„Já už jdu,“ volala mladší dcerka.

„A kde je ten tvůj zlobivej brácha?“ mračil se tatínek.

„Šel ještě čůrat.“

„Kam? Ven?“ škaredil se tatínek dál.

„Né,“ smála se holčička. „Na záchod!“

„Tak asi k sousedům,“ byl pořád mrzutý. Řekl to tiše, dcerka však už lezla pod peřinu a slyšela to – a nemohla tak zajímavou myšlenku nechat jen tak.

„Proč k sousedům? Mají lepší záchod? Nebo aby nepočůral ten náš?“

Starší, zlobivý bratr se konečně objevil.

„Tys byl na záchodě u sousedů? Proč?“ ptala se ho sestra. „A mám taky chodit tam?“ obrátila se na tatínka. „To já bych asi nechtěla, v pyžámku. Nevadí to?“

„Proč bych měl chodit k sousedům?“ divil se bráška, když lezl do postele.

„Taťka to říkal,“ prozradila holčička, a obě děti se na tátu zkoumavě zadívaly, aby to vysvětlil.

„Trvalo ti to strašně dlouho,“ řekl tatínek.

„Já jsem přemýšlel, jak se dostanou z té kůlny,“ vysvětlil chlapec.

„U sousedů?“ vyhrkla dívka ještě překvapeněji, proč bráška chodí přemýšlet tam. A tatínek se už nemračil, usmíval se.

„A něco jsi vymyslel?“

„Tak kde byl?“ domáhala se malá sestra vysvětlení.

„Byl doma,“ pohladil ji tatínek. „Ale už byl taky v pohádce. A to je dál, než k sousedům, takže ho to omlouvá, že mu to čůrání trvalo tak dlouho,“ řekl. A holčička se dívala chvíli na něj a chvíli na brášku, na oba nedůvěřivě.

„A cos tam viděl?“ zeptala se pak brášky.

„Nic,“ řekl on. „Ale možná, kdyby tam dali nějakou výbušninu a nechali vybuchnout dveře, že by je tak osvobodili, ne?“ podíval se na taťku, co jeho nápadu říká.

A tatínek pokrčil rameny a začal vyprávět, co vymyslel sám:

÷

Alef i Jorika se vrhli ke kůlně. Co teď? Co budeme dělat? A co budou dělat oni? Jak je dostaneme ven? Honilo se jim hlavami při pohledu na pevný zámek.

Haló, nemáte hlad? Tiskla Ráda obličej ke škvíře mezi prkny.

Oni nejedí, řekla Jorika. Oni jenom dýchají vůně.

Nesmrdí vám to tam?Zajímala se hned Ráda.

Ty nás máš ráda, viď, odpověděl ze škvíry Plichtův hlas. A zněl docela spokojeně, vůbec ne jako z vězení. Ráda jen tiše přikývla a v očkách jí svítila radost.

My vám pomůžeme ven, nebojte se, naklonila se ke škvíře i Jorika. Alef se snažil kroutit zámkem, ale nešlo to.

Nejde to, řekl, a pokoušel se vypáčit dveře. Ani tohle nešlo, tak hledal jiný způsob. Jenže soused neodešel a díval se. A šel zpátky, aby děti od kůlny odehnal.

 

Hej, člověku! Ozval se pojednou známý hlas. Známý těm třem u kůlny. Soused ho slyšel poprvé – on jediný však viděl, kdo to mluví.

Byl to Držka. Stál v otevřeném okně kůlny a šklebil se na souseda. Soused přimhouřil oči, jestli vidí dobře. A když je znovu otevřel, v okně už nestál Držka, ale Rachta.

He, škytl soused, jak mu překvapením vyschlo v krku.

Vrať ty klíče!Volal Rachta pronikavým hlasem. Nebo tě budou pálit v kapse, pak v žaludku, potom v hlavě a nakonec úplně shoříš a bude z tebe jenom popel, kterej rozfouká vítr do trávy a nezbude z tebe nic, vůbec nic. Ani smrad ne.

He, zalapal soused po vzduchu a ohlédl se, jestli děti vidí to samé. Také zíralystejným směrem. Tak se mi to nezdá, pomyslel si. Jenžepotom už nebylv okně ani Držka, ani Rachta. Spatřil tam Plichtu, s fialovou čapkou a stejně rozhořčeným výrazem.

Zachraň se, člověku, halekal Plichta dunivě. Vem klíče do ruky, dokud ji máš, zahoď je a vem nohy na ramena, dokud je máš, a uteč. Nečekej! Nebo ještě necítíš, jak tě ty klíče pálí v kapse?

Chlap se dotkl kapsy, jako v ní skutečně cítil horko, a podíval se na ruku, jestli není spálená, a pofoukal si ji, jako by spálená byla. Na to zvedl pohled k oknu, kde byl opět jiný trpaslík, tedy znovu Držka, ale bez čepice, takže ho nepoznal. A Držka mluvil tiše, leč o to ostřeji:

Nečekej, nebo se chceš dočkat ošklivých věcí?! Zahoď ty klíče, už ti jde z kapsy kouř, už se ti kouří z uší, už tě začíná pálit v kalhotách, už...

Ne! Vykřikl soused, hodil klíče na zem a pelášil pryč. Já nemám žádný klíče! Volal. Já nechci shořet! Já nevidím žádný trpaslíky! Já nejsem blázen!!!

 

To bylo fakt vymakaný! ChválilAlef, když byli skřítkové venku, on měl batoh na zádech a mohli vyrazil do lesa. Jak vás to napadlo, tyvoe? Vyzvídal. Nebo jak jste mě přikurtovali do těch keřů. Kdo vás to naučil?

Nikdo, řekl Plichta.

My to jenom umíme, dodal Rachta.

A vyškolíte mě taky?

Jo, smál se Držka. To je jednoduchý. Zvedneš ruku – a je to hotový.

Nebo to není hotový. Jak kdy, dodal Rachta vesele.

Jak jako? Proč? Divil se Alef.

To my nevíme, smál se Držka. My to jenom umíme.

A nebo neumíme. Jak kdy, krčil Rachta rameny.

Mě by ale jako fakt mrtě zajímalo, jak to máte vypreparovaný, mnul si Alef přemýšlivě bradu.

Proč? Divil se Plichta.

Abych to uměl taky.

Na co? Ptal se Rachta.

Abych byl taky takovej gutej drak, jako vy, mrkl na ně Alef.

Draci jsou strašný potvory, zavrtěl Držka hlavou. Koušou, plivou oheň a škrábou.

A žerou princezny, přidal Rachta. Myslel to vážně, ale Jorika se začala smát, protože to brala jako legraci. A ohlédla se, co tomu říká Ráda.

Co je ti? Zastavila se, neboť Ráda neříkala nic, stálabokem a tvářila se smutně. Ne kvůli princeznám, ale proto, že nemohla jít s nimi do lesa. Protože by ji maminka hledala a měla by o ni strach. Moc si přála jít také, ale nohy ji nějak neposlouchaly a ona cítila, že to nepůjde.

Trpaslíci se rozestoupili kolem ní.

Nemůžeme ji tady nechat, řekl Rachta.

Musíme. Máma ji nepustí, namítl Alef.

Ona to přežije, pokrčila rameny Jorika.

Trpaslíci však stáli na místě. Rachta se díval na Joriku, Plichta koukal na Alefa a Držka si prohlížel Rachtu s Plichtou, co na nich vidí.

Vy můžete, protože jste větší? Zeptal se Plichta Joriky s Alefem. A nakonec se domluvili, že půjdou až zítra. Že se dnes vrátí domů a Jorika vezme Rádu ven až zítra, až to domluví s její maminkou. Alef nechtěl čekat do zítřka a Jorika by také raději šla hned. Držka ovšem bez Rády jít nechtěl a slíbilJorice třpytivý kámen, když půjdou až zítra.Alefovi pak slíbil, že ho naučí jedno kouzlo, a bylo rozhodnuto. Ráda byla šťastná a Alef šel domů.

Ty dovedeš naučit kouzlo? Ptal se Držky později Plichta.

Něco vymyslím, mávl Držka rukou.

÷

„To je ale podvodník, ten Držka, ne, tati?“ kroutila holčička na polštáři hlavou, až se jí cuchaly vlásky.

„Není, je hodnej,“ řekl chlapec.

„Lže!“ čertila se holčička.

„Aby Ráda nebyla smutná,“ vysvětloval. „A nelže, naučí ho to. Jestli se mu to povede.“

„Že to je lhaní, tati,“ žádala holčička o rozsudek.

„Když tomu věří, tak nelže, viď,“ napovídal otci hoch. A oba k němu vzhlíželi a čekali, co řekne. Čekali dlouho.

„Já nevím,“ promluvil konečně.

Tomu ale děti odmítaly uvěřit.

„Víš,“ nesouhlasil kluk.

„Tak řekni,“ vybízela jej malá dcerka, jako by nic neřekl.

„Jestli věří, že říká pravdu, tak asi nelže,“ přemýšlel tatínek. „Ale jestli věří, že je důležitější, aby Ráda byla šťastná, tak je hodnej, i kdyby kvůli tomu lhal. Ne?“ zadíval se na dcerku.

„Je hodnej,“ skrčila se zpátky pod peřinu. „Ale podvodník. Lhát se nemá,“ trvala přesto na svém.

„Tak je necháme jít bez Rády?“ zeptal se tatínek. Dcerka mlčela. Jen očkem vzhlédla a hned se opět schoulila, ale tiše, maličko zavrtěla hlavou, že ne, to že nechce. A tatínek pokračoval:

÷

Maminka už Rádu hledala venku. Zlobila se, kde je tak dlouho a že to nesmí, takhle ji strašit. Jorika všakmaminku šikovně uklidnila, že byly spolu a že nemusí mít strach. A že kdyby to šlo, vzala by ji s sebou ven i zítra. A maminka, už uklidněná, souhlasila a pozvala Joriku na čaj.

V kuchyni seděli trpaslíci skrčení v tašce pod stolem. Maminka vařila čaj a Jorika nenápadně strkala Držku zpátky, protože zvědavě vykukoval.

Copak máte v té tašce? Zajímala se maminka.

Chceš pravdu? Zaváhala Ráda. A Jorika sebou polekaně škubla a přitáhla si tašku pevně k sobě.

No jistě, řekla maminka.

Ty trpaslíky!Vyhrkla Ráda, jako by se chystala je mamince představit. Jorika se už už zvedala, že s nimi rychle uteče, maminka se však rozesmála.

Cos je viděla oknem? Vzpomněla si, že venku nic nebylo, když se dívaly. Že to je asi znovu nějaká její fantazie. A nechcete si je vzít do pokojíčku? Navrhla děvčatům, protože měla ještě nějakou svoji důležitou práci.

 

Jorika se zlobila. Nelíbilo se jí, že Ráda trpaslíky málem prozradila. Ale když potom odcházela domů, šla bez tašky. A bez trpaslíků. Ráda ji přesvědčila, ať zůstanou do rána u ní. Umluvila ji. Společně s trpaslíky o tom prostě mluvili tak dlouho, až nakonec Jorika přikývla, že je tam nechá.

Ráda jim ukazovala okno, kterým je poprvé uviděla, a večer je uložila k sobě pod peřinu. Skřítkům tam bylo horko, ale hezky horko. Tak hebce a příjemně. Vykukovaly jim jen holé hlavičky, neboť čapky měli uložené na nočním stolku. Ráda už se chystala za nimi, když se ve dveřích ozvala maminka – a trpaslíci v mžiku zmizeli pod peřinou.

Přišla popřát dobrou noc a zhasnout světlo.

Co to je? Sáhla po čepičkách. Aby ses mi z těch trpajzlíků nezbláznila, zakroutila hlavou, dala dcerce pusu a vrátila se dělat nějakou svou důležitou práci.

 

Jakých trpajzlíků? Vystrčil Rachta rozhořčeně zpod peřiny svou ježatou hlavu.

Jste moji skřítečkové, utěšovala ho Ráda.

Já jsem drak! Postavil se Rachta a udělal strašidelný obličej.

A ty budeš princezna, vzal Držka Rádu za ruku a už se chystal pustit do boje s drakem, aby princeznu zachránil. Jenže to se Rachtovi nelíbilo a že prý ne, že nebude drak, že chce také zachraňovat princeznu. A kdo bude drak? Namítal Držka. Ty! – Ty! – Ne, ty! Ukazovali jeden na druhého, ale žádný nechtěl, samozřejmě.

Tak já budu drak, řekla Ráda. A vystrčila drápy jako opravdový drak. Drápy ovšem byly její prstíky, takže drak byl jen trochu jako opravdový. Trpaslíkům se líbil i tak, a když se po nich začala svými prstíkovými drápy ohánět, vrhli se na toho draka, lechtali ho a cuchali mu vlásky a štípali ho a tahali za ruce a za nohy a za pyžamo...

Co tam děláš?! Ozvala se maminka.

Nic, mami, řekla Ráda a zůstala ležet jako opravdově zabitý drak. Ale hned se jako probudila, že je princezna, kterou vysvobodili ze zakletí, a že jim za to splní jedno přání. Jenže skřítkové se neuměli dohodnout, jaké přání to bude, tak si potom vyprávěli, co by si kdo přál od zlaté rybky, a jestli je lepší chaloupka z mechu a kapradí, nebo chaloupka v pařezu, a jestli vítr mluví nebo zpívá, jestli se může jezdit na kole bez držení, jestli je voňavější louka nebo peřina, jestli umí ryby tancovat a také, jestli je hezčí Držka nebo Rachta, to zajímalo Plichtu, a Ráda se smála a skřítkové se smáli s ní, ale jen potichu, aby to maminka neslyšela, a takhle si povídali, až dokud jim všem spánek nezavřel oči i ústa.

 

Ráno byla neděle a Jorika vyzvedla Rádu i se skřítky, potom se stavili pro Alefa a šli. Do lesa, kde trpaslíci bydleli. A kde budou bydlet zase, pokud se Alefovi podaří jejich boudu hezky opravit. A když tam nebudou pořád sami.

Alef se na práci těšil. Vzal i kus lepenky a drát, kdyby bylo třeba. Prozradil jim také, že u nich doma byl večer ten protivný soused a bavil se s tátou o trpaslících. Vyptával se táty, jestli nějakého nezná. Mě se ptal taky. Tak jsem řekl, že žádnýho trpajzlíka neznám, že jo. A dal mi čokoládu s oříškama, chlubil se Alef. Ať se prej nezlobím. Ale to by musel přitlačit. Nejmíň celou bonboniéru, smál se. Odešel až v noci. Že nikam nespěchá, že je mu prej doma smutno.

Nemá bejt protivnej, volala Ráda, běhající a vesele poskakující kolem nich, která co chvíli nahlížela do tašky, kde byli trpaslíci, aby je nikdo neviděl, volala na ně a prozpěvovala si a byla úplně šťastná.

Právě nebyl vůbec protivnej, řekl Alef. A vzal Jorice tašku, aby se s ní netáhla. Jsou tam?! Polekal se. Tak se mu zdála lehká. Vždyť vy nic nevážíte, zamával taškou, v níž to zahučelo.

Že tam na vás vlítnu! Ozval se odtud Rachtův rozzlobený hlas.

Ještěéééé! Výskal Držka.

Nedělejte nám z toho cirkus, zlobil se Plichta.

Alef taškuopatrně zklidnil a Jorika mu zopakovala, že trpaslíci nic nejedí a nejspíš proto jsou tak lehouncí. Ani nepijí, vykládala důležitě. Jen někdy kapku třpytivé rosy, a místo jídla čichají k lesním plodům.

To je skvělý! Radovala se Ráda. Můžu je očmuchávat taky? S váma? Volala do tašky.

 

Než stačil některý ze skřítků odpovědět, Alef položil tašku na zem a kroutil hlavou, že to není možné. A protože byli už za vesnicí, řekl, že chce vidět, jak místo jídla očichávají kopřivy. Já tomu prostě nevěřím, oznámil.

Já jim věřím, volala Ráda.

To je jedno, mávl Alef rukou znovu. Já potřebuju omrknout, jak to děláte, popoháněl trpaslíky ven z tašky.

To je kouzlo, vzpomněl si Držka na svůj slib. Chceš to naučit? Vyrazil k nejbližšímu bodláku. Alef za ním. Držka se předklonil, oči zavřené, nos vystrčený těsně ke květu a pomalounku tím nosem natahoval bodlákovou vůni. Alef silehl na břicho a strčil nos k vedlejší rostlině. Držkovi se na tváři objevil blažený úsměv, lehce zavrtěl hlavou, otevřel oči, pohladil si břicho a řekl: A je to.

Alef dýchal, jak mohl, funěl, strkal nos až do bodláku a vůbec se při tom neusmíval. Po chvíli se ušklíbl a posadil se. Nefunguje to, škaredil se na Držku. Musíš mi ukázat, jak to děláte!

Vždyť jsem ti to ukázal! Ohradil se Držka.

Jenomže mně to nefunguje, utřel si nos.

A chutnalo ti to? Zeptal se Rachta.

Ne, zavrtěl Alef hlavou.

Tak to bude asi tím, řekl Plichta.

Nebo máš zkaženej nos, napadlo Rachtu. Z toho smradu tady všude. Jorika má ty smrady i doma, v krabičkách, a má jich spoustu, připomněl. Všichni se na Joriku podívali a ona jen pokrčila rameny.

Voňavky..., vysvětlila, že... Že v něčem jsou trpaslíci trošku mimo.

 

Držka tedy s výukou neuspěl. Trpaslíci chtěli jít dál po svých, ovšem cesta byla ještě dlouhá a jejich nožičky krátké a pomalé. Já vás vezmu na ramena! Vyhrkla Ráda. A bylo to. Držka na ni hned vyšplhal, a druzí dva skřítkové koukali tak závistivě, že měl za chvíli Plichtu za krkem Alef a Jorika Rachtu.

Nevadí ti, že smrdím, smála se Jorika. Rachta se maličko sklonil, přivoněl k jejím vlasům a ušklíbl se, protože mu ta vůně vůbec nevoněla. Ale ušklíbl se vesele.

Já to vydržím, řekl.

 

Pokračovali vzhůru strání, pokrytou místy strništěm po obilí a místy trávou se zbytky podzimní květeny. Trpaslíci ukazovali, co jimvoní obzvlášť dobře, po které rostlince jim je do smíchu, jaká dodá nejvíc síly, se kterou se cítí krásně, po které mívají těžkou hlavu a jaká vůně přímo nadnáší, takže po ní i na vysoký strom nelezou, ale málem na něj vyběhnou.

Já tomu prostě nevěřím, vrtěl Alef co chvíli hlavou.

Čemu? Divil se Plichta.

No třeba, že jako lítáte nějak po stromech. To je taky blbost.

Já jsem jednou vyletěl tak, že jsem hned sletěl dolů, smál se Držka.

My ale nelítáme doopravdy, jako motýl, my tak jako běháme, vysvětloval Plichta. Alefovi se toho však nezdálo víc.

Vůně není vůbec nic! Tvrdil rozhodně. To se vám prostě nejspíš jenom zdá, že to funguje.

Oni ale fakt vůbec nejedí, připomněla Jorika.

To prostě není v téhle realitě možný, vrtěl neochvějně hlavou.

Není to možný, ale je to tak, halekal Držka.

Já to prostě neberu, tyvoe, to nejde, trval Alef na svém.

To nevadí, krčil Rachta rameny, a Držka se smál, neboť mu Ráda pošeptala, že ona jim věří. Všechno.

 

To už byli v lese. Alef se pojednou zastavil.

Poslouchejte, netaháte nás takhle náhodou za nos? Zeptal se. Mně se nějak hlásej voči, že tady už jsme byli.

Nezabloudili jste? Řekla Jorika mírněji. Ráda jen zvědavě koukala a bylo jí lhostejné, jestli zabloudili, nebo ne. Ona byla spokojená, že je tady s nimi.

Nezabloudili jsme? Rozhlížel se Plichtaz Alefových ramen.

Já to věděl! Chytal se Alef nešťastně za hlavu.

Já ne, řekl Držka.

Vy to tady neznáte? Polekala se Jorika.

To je ale obří les, mluvil jíRachta přímo du ucha. Tolik stromů přece nemůžeme znát.

Ale co teda budeme dělat? Pronesla Jorika tiše, jako by se bála, že bude už na věky bloudit lesem.

Já bych to zkusila tam, mávla Ráda rukou kamsi dopředu.

Já taky, souhlasil hned Držka. A vykročili.

Co to je!? Zvolala Ráda po pár krocích. I teď ukazovala dopředu, ale už ne jen tak, někam, kamsi, ale na jedno určité místo. A když se tam podívali ostatní, viděli za trnitým roštím na zemi jasně barevné šmouhy. Cosi žlutého, zeleného a strakatého.

To jsou oni! Vykřikl Držka, jako blesk sjel Rádě z ramenou a hnal se tam, k čapkám jejich kamarádů, co zůstali v lese. K čapkám, odloženým vedle důlku přikrytém klacíky a mechem, vedle jejich pelíšku, kde zůstal jen malý otvor, kterým sledovali koruny stromů a dávali pozor, aby jeodkudsi nepřepadlojakési neštěstí. A nyní se k nim pojednou řítilo štěstí v podobě starých kamarádů z chaloupky. Sotva k nim pronikl jejich křik, vyskákali z pelíšku a .. a Ráda, Jorika ani Alef nestíhali koukat, jak se tam všichni proháněli mezi kameny, po stromech a po keřích, jak doslova létali z místa na místo a výskali a jásali, plní radosti ze shledání.

To není možný, zíral Alef s očima vytřeštěnýma. Ale věděl, že lže, že to je možné, protože to sám, na vlastní vytřeštěné oči viděl.

÷

„To bylo docela zajímavý,“ řekl chlapec, který hned poznal, že vyprávění skončilo.

„Já jsem jim taky věřila,“ ozvala se holčička. „A taky bych je chtěla mít v posteli,“ posunula se ke straně, jako by už dělala skřítkům místo.

„To by asi nešlo,“ zasmál se chlapec.

„Proč by ne?“ divila se malá sestra.

„No, mamince by se to asi nelíbilo,“ přikývl tatínek.

„A proč?“ divila se holčička pořád, a ještě víc.

„No,“ přemýšlel tatínek. „Určitě by nechtěla, aby umazali peřinu.“

„A kdyby se umyli, to by se jí líbilo?“ ptal se chlapec. A podezřele se přitom zašklebil.

„Ne,“ zvedl se tatínek k odchodu. „Oni by se neumyli, protože jsou to lesní skřítkové a žádní voňaví plyšáčci, víš,“ řekl holčičce. „Ale vy jste krásně čistí, tak už tiše, a spinkat.“

„A taky smrdíme vůněma, viď,“ vzpomněla si holčička.

„Jasně. Vy nejste lesní skřítkové, vy jste naše malý strašidla,“ řekl tatínek. „Tak dobrou noc, ať se vám něco krásnýho zdá,“ rozloučil se potichu, a odešel.

„Dobrou,“ řekly obě děti. A holčička ještě zašeptala, že by ji zajímalo, jak ten Rachta voněl, když se v lese neumývali, kluk se na to tiše zasmál, a pak už bylo jen ticho.