I. - Klaun Kostička

 

Stalo se to už dávno. Tak dávno, že si to ani vaši rodiče nebudou pamatovat. Jen Pavlíkova babička a Markétčin děda by vám o tom mohli vyprávět. Jenže od té doby uběhlo už tolik dlouhých let, že to oba nejspíš mají za nějakou pohádku, co jim kdysi kdosi vyprávěl. Ale nebyla to pohádka, tohle se jim skutečně přihodilo, když byli ještě malí a chodili spolu do školky. Markétčin děda se jmenuje Marek, a jmenoval se tak i tenkrát, když si ráno v šatně dával bundu pod obrázek vláčku, nazouval si bačkorky, rozloučil se s maminkou a běžel do třídy, hrát si a čekat, až si pro něj odpoledne přijdou.

Zpočátku mu bývalo smutno, ale dávno zjistil, že smutek nepomůže, zvykl si a začal si hrát, protože to pomáhá, aby mu smutno nebylo. Tenkrát si hrál zrovna s kostkami a stavěl komín.

To Pavlínka, Pavlíkova babička, ale ještě úplně malinká, s copánky a dírkami po zubech, co vypadly a nové ještě nestačily narůst, tak tahle Pavlínka měla věci uložené pod obrázkem slona a právě seděla v koutě a byla moc smutná, protože ona si ještě nezvykla a nevěděla, že to nepomůže. Byla smutná a chtěla jít domů, za maminkou a za tatínkem a za svou velkou sestrou, která už chodí do školy a odvádí ji sem, do školky,, a která ji také chodí odpoledne vyzvednout.

Marek si jí nevšímal, ale ona si všímala jeho. Pozorovala ho, jak staví, a byla by ráda také něco tvořila, jen, kdyby se tatínek s maminkou aspoň dívali. Nebo Barča, tak se jmenovala její starší sestra. A mohli by i pomáhat, jelikož samotnou ji to nebavilo. A jak byla smutná, neměla s kým si hrát. Ani by mi to pořádně nešlo, myslela si, a tak se jen smutně dívala na Marka, jak skládá kostku na kostku, jak vstává, aby dosáhl, a dává na vrcholek komína zelenou kostku, když se komín pojednou zakymácel a spadl na zem.

Zelená kostka zůstala v Markově ruce a on stál, jako by ji pořád chtěl položit na její místo, do vzduchu, tam, kde už žádný komín nestál. A jelikož se díval do vzduchu, tam, kde už žádný komín nestál, nemohl vidět to, co viděla Pavlínka, která se najednou přestala smutně mračit, poslední malá slzička, co zbývala v koutku jejího oka, se v tu ránu vesele zatřpytila a Pavlínka v mžiku stála na nohách a pospíchala ke kostkám.

Kostky se po zemi totiž rozsypaly tak zvláštně, jako by je poskládal někdo, kdo by chtěl udělat panáčka, postavičku se dvěma kostkovanýma rukama, dvěma kostkovanýma nohama, jedním kostkovaným tělem a jedním kostkovaným kloboučkem, a také – což bylo ze všeho nejzvláštnější – s jednou kulatou a vlasatou hlavou z maličkého polštářku, co kdysi ušila paní učitelka a ležel tam zapomenutý u skříněk. Takže nad touhle polštářkovou hlavou trčela ještě čepička z dřevěných kostek, stejných, z jakých bylo pod tou hlavou seskládané tělo s nohama i rukama, a celé to vypadalo jako strakatý klaun.

„Co to je?“ divila se Pavlínka.

„Kde?“ Marek se konečně podíval na zem. A jelikož tam místo hromady rozházených kostek uviděl kostkovaného klauna, zůstal i on koukat s očima vykulenýma podobně, jako na kostkového klauna zírala Pavlínka. Marek zkusil zamrkat očima, jestli se mu to nezdá, ale i potom, rozmrkanýma očima viděl pořád klauna, poskládaného z rozsypaných kostiček.

„Jak se máte?“ ozvalo se náhle odkudsi. Děti se překvapeně rozhlížely, kdo to řekl. Ale ne, nikdo jiný tam nebyl a oni oba mlčeli – a ten hlas šel ze země. Znovu se tedy podívali dolů, na zem, na kostky, ze kterých tam ležel sestavený panáček, co připomínal klauna – a který, jak se zdálo, třeba .. možná .. snad .. na ně promluvil..?

Stáli nad ním a čekali, jestli řekne ještě něco.

„Ahoj,“ pozdravila ho Pavlínka nejistě. Klaun však neodpovídal. Byl zticha, ale pak na na ně .. mrknul. Okem, které bylo barvami namalované na látku, na ně zamrkal.

Děti se musely usmát, jak legračně to vypadalo.

„Proč na mě tak koukáte?“ zeptal se ten klaun.

On vážně mluví! Nejdřív se polekaly, hned nato však pocítily ohromnou radost. Rozhlédly se opatrně kolem, jestli se někdo nedívá, a rychle si k němu přidřeply, schovat ho, aby ho nikdo další nemohl vidět, aby jim ho nikdo nemohl vzít.

„Co tady děláš?“ zeptala se Pavlínka.

„Ležím,“ řekl on. Pusou, kterou měl vymalovanou na látce, na malém kulatém polštářku, tak tou pusou si s nimi normálně povídal.

„Ale proč?“ zajímalo Marka.

„Protože ona chtěla mít kamaráda, viď?“ obrátil se klaun k Pavlínce.

„Já?“ divila se Pavlínka. Ovšem divila se jen tak, naoko, neboť dobře věděla, že to je pravda.

„A to její přání mě z kostek takhle hezky vyskládalo,“ dopověděl klaun Markovi, kterého právě cosi napadlo. Jen zatím nevěděl, jak to má říct.

„Uklízíme, děti, půjdeme na svačinku!“ ozvalo se zatleskání paní učitelky.

„Co teď?!“ polekali se Marek s Pavlínkou. „Musíš se někam schovat!“ rozhlížela se honem Pavlínka.

„Proč?“ nechápal klaun.

„Aby tě paní učitelka neviděla,“ dozvěděl se od Pavlínky.

„Vy se jí bojíte?“ divil se klaun.

„Ne, ale...“ váhala Pavlínka. „My sem nesmíme brát svoje hračky. Aby tě nesebrala, víš,“ vysvětlovala.

„Já nejsem žádná hračka,“ ohradil se klaun dotčeně.

„Já vím, ale ona to možná neví, tak se radši pojď schovat. Prosím,“ snažila se Pavlínka.

„Já ale neumím chodit,“ řekl klaun.

„Tak my tě posbíráme,“ spěchala Pavlínka.

„To bych se možná rozpadl,“ odpověděl klaun nejistě.

„A už by ses nesložil?“ divila se Pavlínka.

„Asi ne,“ pokrčil klaun svými malými kostičkovými ramínky.

„A mohl bys být i můj kamarád?“ ozval se náhle Marek, protože ho konečně napadlo, jak to má říct.

„Kdybys chtěl,“ usmál se klaun.

 

„Já chci. A moc,“ přikývl Marek. A vtom se klaun pohnul, pokrčil levou nohu, pak i pravou, zvedl ruce, posadil se a vyskočil na nohy.