II. - Klaun Kostička

 

„No copak vy dva tam, vy nepůjdete s náma na svačinku?“ vykročila paní učitelka za dětmi ke skříňce, do které se měl klaun schovat. Jenže se zatím neschoval, protože se chtěl s paní učitelkou skamarádit, i když mu ti dva říkali, ať to nedělá, že to je nebezpečné, že by mohl skončit u ní v šuplíku. Pavlínka ho chtěla zakrýt, jenže paní učitelka viděla přes ni – a dívala se přímo tam, kde klaun stál.

„Paní učitelko, pojďte, budeme kamarádi,“ volal klaun.

„Tak honem,“ tleskla paní učitelka znovu. „Ukliďte ty kostky, ať na vás ostatní nemusí čekat.“

„Ona mě nevidí?“ ptal se klaun zklamaně.

„Ona ho nevidí,“ kroutil hlavou Marek.

„Ona tě nevidí?“ divila se Pavlínka. A ustoupila stranou, aby se paní učitelka mohla podívat lépe.

„No tok šup šup, všechno zpátky do krabice, hezky jedeme,“ popoháněla je paní učitelka, která živého klauna seskládaného z obyčejných dřevěných kostiček neviděla, protože ho ani vidět nemohla. Z dřevěných kostiček se přece živý klaun nedá postavit, to je jasné a nemůže to být jinak, věděla dospěle a rozumně. Takže se tam pro ni válely jen obyčejné kostičky. Ty viděla, ale klaun, který z nich byl postavený, pro ni neexistoval; pro ni tam jednoduše vůbec nebyl.

Marek s Pavlínkou se otočili, uložit klauna do skříně, do krabice, kam patřily kostky, ze kterých se sám postavil. Jenže on se nedal. Vyskočil a šel tam sám. „Já se s ní stejně skamarádím,“ říkal přitom rozhodně. „A uvidí mě! To bych se na to podíval, aby mě neviděla!“

Marek s Pavlínkou se polekali, že paní učitelka uvidí, jak se ty obyčejné kostky hýbou a jdou se samy uklidit do skříně, a zjistí, že to vůbec není obyčejné. a snažili se překážet, aby to neviděla. Paní učitelka se však už dívala jinam.

„Ty zlobíš!“ houkl Marek ještě do skříňky. „Musíš nás poslouchat, jestli chceš s náma kamarádit,“ napomenul klauna, zavřel dvířka a šli na svačinku.

Po jídle běželi oba ke krabici, aby někdo nepřišel dřív a klauna jim nevzal nebo nerozbil.

Jenže klaun v krabici nebyl, ležely tam jen samé obyčejné kostky.

„Kde je?“ ptala se smutně Pavlínka a vzala dvě kostky do ruky, jestli nevypadají trošku klaunsky; jestli se znovu neposkládají. Ale byly to skutečně jen kostky.

„Kdepak seš?“ šeptal Marek do skříňky, nešťastný, že klaun zmizel. „Ty se na mě zlobíš?“ ptal se.

 

„Jo,“ mračila se Pavlínka. „Určitě se zlobí, žes mu nadával. A byl to můj kamarád. Já bych mu nenadávala.“

„Tak promiň, nezlob se na mě,“ strkal Marek hlavu do skříňky.

„Kuk!“ ozval se najednou dole, pod nejspodnější poličkou hlas klauna, seskládaného z dřevěných kostek a z polštářku s namalovaným obličejem a velkou usměvavou pusou. „Že mě nevidíte!?“ ptal se radostně. Byl tam, přímo u jejich nohou seděl na zemi a smál se. „Já jsem se schoval, abyste se na mě nezlobili, když já se na vás taky nezlobím,“ říkal, když lezl ven.

„Tak co budeme dělat?“ vyzvídal, sotva byl ze skříně venku.

„Něco zajímavýho,“ vymyslel Marek.

„Třeba se někam schováme,“ napadlo Pavlínku.

„Třeba do nějakýho domu, kde straší, abysme to strašidlo jako přemohli“ rozvíjel Marek její nápad.

„A nebo do hradu. Já bych tam byla princezna a mohli bysme to strašidlo nějak ochočit, aby pak už bylo hodný,“ dodala Pavlínka jiné vylepšení.

„Tak brzdíme, mládeži,“ přerušil je klaun. „To by asi nešlo, to bych nezvládl.“

„Neběháme!“ ozval se nato hlas paní učitelky, která se právě zlobila na Kubu, že šel moc rychle.

„A co bys zvládnul?“ zajímal se Marek.

„Možná skamarádit se s paní učitelkou,“ připomněl klaun. „Aby si hrála s náma.“

„Něco jinýho. Ona to neumí,“ vrtěly děti hlavami.

A paní učitelka, jako by jim chtěla dát za pravdu, volala na Adámka, který přeskakoval lavičku:

„Přestaň skákat jako kozel! Zakopneš a rozbiješ si nos. A poteče ti krev.“

„Třeba na schovku?“ ptala se Pavlínka.

„To je nuda,“ škaredil se Marek. „Já bych nejradši šel ven.“

„To nejde,“ bylo Pavlínce jasné.

„Nó, možná by to nějak šlo,“ naznačil klaun, že by to mohl zvládnout. Kdyby...

„Nehádáme se!“ bylo slyšet paní učitelku, jak se zlobí na dvě holčičky.

„Ona mi to bere!“ stěžovala si první, Lenička Žabková, protože ta druhá, Lenička Fojtíková, jí vzala kruhy a nechtěla je vrátit.

„Tak si hrajte hezky spolu,“ uklidňovala je paní učitelka.

„Ale ona mi to vzala,“ zlobila se Lenička Žabková.

„Tak se ale nehádejte!“ řekla paní učitelka důrazně.

„Ale to není spravedlivý!“ prskala Lenička Žabková, zatímco Lenička Fojtíková měla s kruhy v ruce na tváři spokojený úsměv.

„A už mě nezlob,“ řekla paní učitelka Leničce Žabkové, která nezlobila, a Leničce Fojtíkové, která zlobila, té neřekla nic. Takže se obě Leničky rozešly; Fojtíková si šla hrát s kruhy a Žabková se nespokojeně šourala do kouta, aby se tam vypořádala s tou hroznou nespravedlností.

„A jak by to šlo?“ vyzvídal zatím Marek.

„No, kdybych měl hodně kamarádů...“ začal klaun.

„My ti nestačíme?“ polekala se Pavlínka.

„...tak bysme toho zvládli mnohem víc,“ dopověděl klaun. Právě, když kolem nich procházela Lenička Žabková.

Chvíli nato pak tihle tři, vlastně čtyři, i s klaunem, kráčeli společně od skříňky s kostkami na druhou stranu místnosti. A všichni pozorně sledovali, kdo se dívá – a co vidí. Ani Lenička totiž zprvu klauna nepoznala; teprve až za chvíli, až jí ho pořádně ukázali.

Pavlínka se zprvu škaredila, že klaun byl jenom její kamarád. Jenže i ona chtěla ven, prožít tam něco zajímavého, tak se k němu sklonila zeptat se, jestli zůstane pořád jejím kamarádem, i když bude mít kamarádů víc.

„Budeme mít oba hodně kamarádů,“ odpověděl klaun. „Jestli chceš.“

A Pavlínka chtěla. Tak je šli najít, všichni společně.

První se ozval Kubík.

„Jak to děláš?“ běžel za Markem, neboť viděl kostky, které jako by za Markem poskakovaly.

„To je klaun!“ napověděla mu Pavlínka.

„Nojo, ten je krásnej,“ ozvala se Klárka, která se také přišla podívat, co to tam mají, protože ona ho viděla hned.

„Kde?“ rozhlížel se Kubík.

„Tady,“ ukázala na kostky Lenička Žabková – a Kubíkovi se pojednou rozzářila očka, neboť i on konečně rozeznal v několika rozházených kostkách opravdového klauna, který se na něj usmíval.

„Ahoj,“ řekl svou širokou pusou, namalovanou na malém polštářku.

„Chceš s ním kamarádit,“ nabízela Kubíkovi Pavlínka.

„Kde jste ho vzali?“ ptala se Klárka.

„On přišel sám,“ prozradil Marek.

„Sám se postavil. Z kostek,“ vysvětlovala Pavlínka. „Aby byl můj kamarád. Vlastně teda náš,“ opravila se.

„Vezme nás ven,“ vykládal nadšeně Marek.

„Možná někam na hrad,“ přikývla Pavlínka.

„To je nějak divný,“ divila se Klárka.

„Chceš s ním taky kamarádit?“ ptala se Lenička Žabková.

„Já jo!“ věděl hned Kubík. A Klárka samozřejmě chtěla také, i když se pořád trošku divila.

„Copak to tam máte?“ zpozorovala paní učitelka skupinku dětí a hned šla prověřit, co se tam děje darebného.

„Klauna. Ale živýho!“ volala hned Klárka.

„Ne,“ chtěla ho Pavlínka opět zakrýt, aby jim ho paní učitelka neschovala, aby zůstal jejich. Jejich kamarád. Jenže klaun se nechtěl ukrývat.

„Schválně, jestli mě pozná,“ vystoupil před Pavlínku a čekal, jak se paní učitelka bude tvářit, až ho uvidí.

„Ale nepovídej,“ smála se paní učitelka na Klárku, ale podívat se šla.

Jenže živého klauna ani teď neviděla.

„Tady,“ ukazovaly děti. I ty, které nechtěly, aby ho viděla, aby jim ho nevzala nebo nerozbila, i ty na něj ukazovaly, protože měly radost, že vidí víc než paní učitelka. Pro paní učitelka ovšem pořád ukazovaly jen rozházené dřevěné kostky. Pro paní učitelku. Ale děti, i ty, co se přišly podívat až teď, s paní učitelkou nebo i po ní, děti viděly něco úplně jiného – a mnohem lepšího, než hromádku kostek, jakou viděla paní učitelka.

„Ten je krásnej. Čí to je? Kde jste ho vzali? Jak se jmenuje?“ vyzvídaly nadšeně. Paní učitelka je slyšela, jenže měla za to, že si pouze hrají, že si vymýšlejí, že si klauna všichni jen představují, jak to děti umí. Tak je nebrala vážně, jako to umí dospělí.

„Hlavně to nezapomeňte hezky uklidit, ať se to tady neválí,“ nakázala dětem. A to se klauna dotklo.

„Tak hele, já nejsem žádný to,“ protestoval. „A nevím, proč mě mají uklízet, když se můžu klidit sám a když si se mnou teď hrají. Já myslím, že byste se měla dívat, jak si spolu hrají, aby se mohly honit a skákat a klidně spolu i bojovat, abyste se to taky naučila, a ne je pořád okřikovat.“

Děti čekaly, co bude. Jestli se paní učitelka na klauna rozzlobí, jestli ho vyhodí ven, jestli ho uklidí do krabice, ale rozloženého, nebo jestli se s ním bude hádat. Jenže paní učitelka ho pořád neviděla, takže mu nemohla uškodit. Jen si děti dlouze prohlížela, jako by něco hledala, pak zakroutila hlavou a podrbala se na bradě. Ona totiž neslyšela, co klaun říká, ale někde uvnitř to věděla. Jako by ho neposlouchala ušima, ale celým tělem; jako by poznala, co říká, i když ho nevidí ani neslyší.

„Tak si s ním ještě chvíli hezky hrajte a uklidíte to až potom, ano?“ zeptala se vlídněji. Děti samozřejmě přikývly, že ano, a paní učitelka ještě pokračovala: „Ale žádné honění a skákání, ať vás nemusím pořád okřikovat!“ zvedla přísně prst. „Abysme to tady měli hezky hezký a žádný zbytečný problémy,“ dodala opět mírněji, s úsměvem, než se vrátila ke svému stolku.

A děti?

Radovaly se z nového kamaráda. Divily se, že chodí, když je z obyčejných dřevěných kostiček na hraní, smály se, že s nimi dokonce i mluví, předháněly se, kdo mu bude blíž, a Janičku, která měla ráda ve všem pořádek, pak napadlo, že vlastně nevědí, jak se jmenuje. I „Marek, Pavlínka a všichni ostatní se nad tím zamysleli.

„Jak se jmenuješ?“ obrátila se Lenička Žabková na klauna. Protože kdo jiný by měl vědět, jak se jmenuje, než on sám.

Jenže i klaun musel přemýšlet. Vážně, ani on to nevěděl, neboť mu zatím nikdo žádné jméno nedal. Ale nějaké bych rozhodně měl mít, abych poznal, když na mě budou volat, myslel si. Jenže jaké?

„Já nevím,“ rozložil nerozhodně svoje krátké kostičkové ruce.

„Kostička!“ zvolal Kubík.

„To je dobrý,“ přikývla Janička. Ovšem Klárka se zarazila.

„Líbí se ti?“ zeptala se klauna.

„To je přímo skvělý!“ souhlasil klaun Kostička vesele, protože měl radost, že už není jen obyčejný klaun, ale má od dětí své vlastní jméno.

„Tak kdy teda půjdeme ven?“ zeptal se Marek, když se mu zdálo, že si klauna už všichni dosyta naprohlíželi. „Šlo by to?“ zeptal se přímo Kostičky.

Děti, co ještě nevěděly, že pokud s klaunem teď kamarádí všichni, mohl by to dokázat, taky ty říkaly, že paní učitelka by nechtěla a na procházku se chodí až po obědě. A že: „To těžko,“ vrtěl hlavou Kája, a že: „To asi nepůjde,“ smutnila Klárka, a že:

„To se nesmí,“ připomněla Janička, a že: „To je ale blbý,“ krčil rameny Jiřík.

„Není,“ ozval se klaun Kostička. „Když je nás teď hodně kamarádů, tak bych možná uměl zařídit, aby vás paní učitelka viděla, i když tady nebudete, aby se jí zdálo, že jste všichni tady.“

A paní učitelka?

Té krátce nato vrtalo hlavou, proč se jí pořád vrací praštěná myšlenka, že by mohla být kamarádkou malého kostkovaného klauna; proč se jí zdá, že ho někdy viděla a slyšela, když cosi takového, jako živý kostičkový klaun přece vůbec nemůže existovat.

Musím to oznámit paní ředitelce, abychom se podívaly, jestli tedy není, abychom se s tím podivným stvořením mohly nějak vypořádat, rozebrat ho nebo někam zavřít, kdybychom ho objevily, říkala si. A divila se, že přemýšlí o takových nesmyslech, a byla moc ráda, že jsou dnes děti tak hodné a vůbec nezlobí.

Jenže děti – už tam nebyly.