III. - Klaun Kostička

 

„Tak jsme venku,“ oznámil klaun dětem, překvapeným, jak to bylo snadné a rychlé; před chvílí ještě ve třídě a teď najednou stojí tady, venku, na ulici před školkou.

„A co budeme dělat?“ ptala se nejistě Klárka.

„Půjdeme na zmrzlinu,“ napadlo Pavlínku.

„Do lesa!“ vykřikl černovlasý Kubík.

„Třeba na hřiště,“ ozvala se Lenička Žabková nesměle.

„Na hřišti je nuda,“ ušklíbla se Klárka.

„Pojďte radši zpátky, ať se paní učitelka nezlobí,“ špitl Kája, nejmenší a nejmladší ze všech.

„Já se bojím,“ zanaříkal Davídek. „Aby se něco nestalo.“

„Tak běž zpátky,“ obrátila se na něj Lenička Fojtíková posměšně.

„Nejdu,“ oklepal se Davídek, že už se jako nebojí.

„Jdeme na to hřiště,“ přemlouvala ostatní Lenička Žabková.

„Půjdeme zpátky spolu?“ přitočil se malý Kája k Davídkovi. Jenže Davídek už se nechtěl bát, tak se ušklíbl a zavrtěl hlavou, že ne, že chce jít taky ven.

„Tak kam půjdeme, pane klaune?“ obrátil se Marek na klauna Kostičku.

Ale Janička se začala smát, že to přece není žádnej pán.

„Ze nejseš pán,“ obrátila se na klauna, který musel přikývnout, že není pán. „Pánové přece nenosí takový barevný oblečení,“ vysvětlovala Markovi, a vlastně i ostatním, že na to mohli přijít sami.

„Nojo, ani nemá fousy,“ kýval hlavou Kubík.

„Tak seš holka?“ chtěl Adámek vědět, jak to tedy s klaunem je. Nato musel klaun opět zavrtět hlavou, že není ani holka.

„Hračka taky ne, já vím,“ připomněla Pavlínka.

„To je jedno,“ řekl Marek. „Tak kam půjdeme, Kostičko?“ zopakoval svou otázku jinak.

Janičce to však nebylo jedno.

„Tak co seš?“ prohlížela si klauna nedůvěřivě.

„Já bych chtěl, abysme byli kamarádi,“ usmál se na ni klaun. „A půjdeme tam, kam budete chtít,“ řekl Markovi. Jenže na to všichni spustili, každý ten svůj návrh: do lesa, na zmrzlinu, na koupaliště, někam na hrad, domů a tak dál.

„Musíte se dohodnout,“ řekl klaun Kostička.

„To nejde, s nima,“ zlobila se Lenička Fojtíková

„Tak půjdeme zpátky?“ zeptal se klaun.

„To ne!“ ozvaly děti. Ale ne všechny; malý Kája zašeptal, že on by možná raději šel zpátky. Jenže tak tiše, že to nikdo nemohl uslyšet.

Děti se na sebe podívaly – a znovu spustily: „Já chci! Já nechci! Tam je nuda! Tam já nejdu! Já jdu jedině tam!“ překřikovaly se, jenže klaun Kostička pokrčil svými maličkými ramínky: „Tak jdeme zpátky,“ řekl. a obrátil se ke dveřím do školkové chodby. A děti byly v tu ránu jako vyměněné - všichni byli hned ochotní ustoupit.

„Tak na zmrzku?“ zeptal se opatrně Davídek, protože on zmrzlinu miloval – a přál si, aby na ni dostali aspoň malou chuť všichni.

„Tak jo,“ mávla jako první rukou Eliška, která předtím chtěla jít do solné jeskyně. Po ní se přidali i ostatní; někdo souhlasil rád, jiný ne tak úplně, ale všichni byli pro.

„Můžeme teda, Kostičko?“ zeptala se raději Klárka.

„Musíme, když máte chuť,“ přikývl klaun. A hned by byli vyrazili, kdyby si Jiřík nevzpomněl, že jim chybí peníze. A to byl problém.

Ohlédli se po klaunovi, co on na to.

A klaun Kostička?

„To se vyřeší,“ zasmál se, a všechny kostičky se mu při tom smíchu všelijak nakláněly, takže se smál a při tom i klapal kostičkami. „Tady je nepotřebujeme,“ zamrkal svýma velkýma očima, namalovanýma na malém kulatém polštářku. „A tam se pak uvidí.“

„Jenomže co když ne?“ pochyboval Davídek. Ale šel také, spolu s ostatními.

Bylo jich dvanáct. Všech dvanáct, co se dnes ve školce sešli, teď v hloučku s klaunem Kostičku uprostřed šlapali chodníkem podél plotu u školního hřiště a smáli se a těšili se na zmrzlinu. Ve školce nezůstal nikdo. Jen paní učitelka, která právě s telefonem u ucha stála před skříňkou a říkala paní ředitelce, že sice nic nevidí, ale kdyby něco podezřelého objevila, určitě dá vědět a musely by to zničit, protože ve školce mohou být jen děti, paní učitelky a hračky – nic jiného! A děti tu jsou a krásně si hrají, ona je tu taky – a nedopustí, aby se tam roztahovalo ještě cosi dalšího, říkala do telefonu, když skříňku zavírala a vracela se ke svému stolku.

„Jó, to já nemůžu, to není moje, já to jenom prodávám,“ kroutil hlavou prodavač zmrzliny, když se ho děti zeptaly, jestli jim dá zmrzlinu. Zadarmo. Prý nedá. A měli vanilkovou, borůvkovou a míchanou. „Já si dám borůvkovou!“ těšil se Davídek, protože ten zmrzlinu miloval a objednal by si klidně i bramborovou, kdyby jinou neměli. Jenže teď to vypadalo, že žádná zmrzlina nebude. Pokud..?

Všichni se obrátili na klauna Kostičku, jestli pomůže.

„Prosím,“ ozvala se pod okénkem Eliška, kterou jinak nebylo moc slyšet, ale na zmrzlinu už také dostala chuť, tak promluvila.

„Kam bych přišel, kdybych rozdával zmrzlinu zadarmo?! To nejde,“ mračil se z okénka prodavač. Ale to už klaun Kostička stál vedle Elišky.

„Pane zmrzlináři, nebuďte lemrouch,“ začal, a kostičky se mu opět začaly jaksi protáčet a naklánět, takže při mluvení i maličko chrastily. „Vás by těch pár zmrzlin nezničilo, že ne, ale nám, teda tady dětem, by udělaly fakt ohromnou radost. Ale vám taky, protože vy tady děláte zmrzlinu úplně ze všech nejlepší a děti budou všude vyprávět, jak byla skvělá, aby sem všichni přišli ochutnat. A ještě ke všemu uděláte dobrej skutek a prožijete celej den s tou nejlepší náladou, budete se na lidi krásně usmívat a oni se budou smát na vás...“

„Hele, a jak to, že jste tady samy?“ skočil zmrzlinář Kostičkovi do řeči. Ale neptal se klauna, ptal se dětí, neboť ani on ho vůbec neviděl. On dokonce, a to je úplně zvláštní, neviděl ani hromádku rozházených kostiček, jako paní učitelka. Tenhle pán totiž neměl děti a sám býval malý už tak strašně dávno, že dětskému světu nerozuměl, nezajímal se o něj – a nevnímal ho. Dětské kostky podle něj prostě nemají u zmrzlinářského okénka co pohledávat, tak je neviděl. I když tam byly. Ani klaunův hlas neslyšel. Nic. Ale cítil ho. Podobně, jako paní učitelka, jen maličko jinak. Asi, jako když slyšíte zpívat ptáčky; nerozumíte jim, ale je vám hezky. Zmrzlinář slyšel spoustu hlasů, jak děti u okénka brebentily, a kdesi mezi nimi se vznášela i slova klauna Kostičky, která neslyšel, nebo nevnímal, nebo jim nerozuměl, ale to, co klaun Kostička říkal, to se mu do hlavy doneslo; cítil to. Asi jako, když něco provedete a rodiče se na vás zlobí; nemusíte je vidět a nemusíte je ani poslouchat, stejně víte všechno; nebo když z vás mají radost, to také cítíte i beze slov. I pan zmrzlinář to cítil. Koukal sice na děti podezíravě, když se ptal, co tam dělají tak samy, ale už se při tom nemračil.

Děti se polekaly. Co teď? Co, když zavolá do školky, aby si pro ně přišli?!

„My jsme měli chuť na zmrzlinu, víte,“ promluvil konečně Davídek.

„Aha,“ přikývl prodavač, který nejen, že se už nemračil, ale pojednou hleděl na děti vlídně. „A přišli jste sem ke mně, protože ji mám nejlepší, co?“ smál se. Děti samozřejmě přikývly, že to je pravda, a panu zmrzlináři pojednou oči lišácky svítily a dokonce na děti i zamrkal: „Tak víte, co? Tak já vám teda jednu malou zmrzlinu dám. Každýmu! Jestli ji budete všude chválit, jak byla dobrá. Domluveno?“

I teď děti samozřejmě přikývly a hrnuly se k okénku s ledovou dobrotou.

„Ale víte co?!“ zarazil se zmrzlinář, když točil první zmrzlinu a koukal, jestli není moc velká. „Já vám dám pořádnou zmrzlinu, ať si pořádně poohutnáte, co?“ řekl, a natočil plný kornoutek. Tak plný, že v něm byla zmrzlina možná ještě větší než velká, a strčil ji do první natažené ruky, která patřila Davídkovi. A hned nato podával další kornoutek kypící hromadou zmrzlého pochutnání, další a ještě další, až tam stály se zmrzlinou všechny děti, s rukama i tvářemi ulepenými, jak nestíhaly tu obří zmrzlinu pojídat.

Pan zmrzlinář si je spokojeně prohlížel, a tu vidí, že zatímco ostatní děti mají ještě nejméně půlku, Davídek už nemá ze zmrzliny ani kornoutek, jelikož Davídek byl skutečně přeborník v pojídání zmrzliny, a když to pan zmrzlinář poznal, rozhodl se dát mu ještě jednu, poslední, aby nemusel koukat na ostatní, a když mu ji dával, úplně zářil štěstím a říkal dětem, že je moc rád viděl a že mu udělaly radost, když si přišli pro nejlepší zmrzlinu sem, k němu, protože on si dává opravdu záležet, aby ji dělal opravdu vynikající, lahodnou a neskutečně dobrou, a když teď mohl vidět tolik mlsných jazýčků, jak si na ní pochutnávají a jak se při tom olizují, bude si to pamatovat ještě zítra, možná i za týden nebo za měsíc, a kdykoli si na to vzpomene, tak bude mít skvělou náladu.

„Děkuju,“ řekl Davídek, když dostal tu poslední zmrzlinu navíc.

„Já taky děkuju,“ smál se pan zmrzlinář. „Ale nebude se paní učitelka zlobit, že jste se tak umatlali? Kde vlastně je?“ vzpomněl si najednou a vystrčil hlavu z okénka, aby se po ní rozhlédl.

„Tak děkujeme, a my už musíme,“ loučily se děti spěšně a pospíchaly pryč, aby panu zmrzlináři tu dobrou náladu ještě nakonec nezkazily.

Když byli na cestě, naklonila se Eliška k Jiříkovi a něco mu pošeptala. A Jiřík se zastavil a nahlas a překvapeně řekl: „No jó vlastně!“

„Co je?“ zajímalo Klárku, neboť Jiřík se jí líbil a chtěla vědět, co mu Eliška tak zajímavého šeptala.

„Kostička neměl vůbec žádnou zmrzku,“ pošeptala to Eliška i jí.

„Aha,“ ušklíbla se Klárka, která čekala něco mnohem zajímavějšího. Slyšela to však i Pavlínka a té hned došlo, že klaun Kostička měl dostat tu největší zmrzlinu.

„No jó!“ vykřikla stejně, jako před chvílí Jiřík. „Vem si, na,“ podávala Kostičkovi svůj kornoutek, a ostatní se hned přidávali a nabízeli Kostičkovi každý ten svůj malý zbytek zmrzliny, co ještě měli.

„Je dobrá?“ zeptal se klaun.

„Moc,“ přikývly děti.

„Tak já trošku ochutnám,“ řekl. A nechal si od Pavlínky zmrzlinou umazat pusu, co ji měl namalovanou na polštářku. Jen maličko, ale i ta troška rozměklé zmrzliny mu stékala v tenkém proužku dolů, na jeho kostičkové tělo, ale jemu to nevadilo, on se jen usmíval a říkal: „Vážně je dobrá, opravdu móc dobrá,“ a děti nevěděly, jestli mu to mohou věřit, nebo jestli to říká jen tak, aby jim udělal radost.

„Ty umíš jíst?“ zeptal se Jiřík.

„Ne,“ zavrtěl klaun hlavou.

„Tak jak víš, že ti to chutná?“ vyhrkl Adámek.

„To je přece jednoduchý,“ usmál se klaun Kostička. „Vidím to na vás. Ale taky vidím, že je čas jít zpátky do školky,“ dodal.

„Ještě ne, prosím, ještě někam půjdeme,“ žadonily děti jeden přes druhého, ale klaun Kostička byl teď neoblomný.

„Nene, já vidím, že se potřebujete umýt, a protože na vás umyvadla a ručníky čekají ve školce, nenecháme je čekat a dáme si závod, kdo bude u umyvadla první,“ řekl rozhodně, a děti ani nevěděly, proč jsou tak poslušné, hned utíkaly do školky, ne jako o závod, ale skutečně závodem, protože to chtěl klaun Kostička.

Kdo vyhrál? První byl u umyvadel Adámek, to ano, jenže umytí byli dřív než onh snad všichni ostatní. A když byli umytí, všimla si jich i paní učitelka, které se předtím zdálo, že má ve třídě jen ty nejhodnější a nejvzornější děti., protože si jich vůbec nemusela všímat. Jenže už vrátily a ona si všimla, že jsou v koupeně a že tam je podezřelý hluk, tak se šla za nimi podívat – a byla nakonec ráda, že už nemyslí na toho nesmyslného klauna, co jí pořád vrtal hlavou.

A klaun Kostička se zatím spokojeně zavrtal do své krabice na kostky.