IV. - Klaun Kostička

 

„Tak, děti, včera jste byly hezky krásně hodné, tak dneska si to hezky zopakujeme, ano? Co říkáte?“ zatleskala paní učitelka, když se všichni žáčci sešli ve třídě – a pomalu začínali být hluční. „Takže si teď budete chvilku hezky pěkně hrát, žádné strání a divočení a tak, moji milí, hezky v klidu, a potom si spolu něco namalujeme. Obrázky. Ano?“ zvedla důrazně obočí a přehlédla děti, pro kontrolu, kdo dnes vypadá, že se nehodlá chovat hezky způsobně, koho bude muset víc hlídat a častěji napomínat. Děti se ovšem hned spořádaně zklidnily a přestaly hlučet, nestrkaly se ani se nehádaly, takže paní učitelka mohla být spokojená. Jenže nebyla. Šla si sednout ke své práci, ke stolku, k papírům, to ano, ale nebyla tam spokojená.

Naproti tomu děti byly úplně spokojené, když se dozvěděly, že to bude jako včera. A protože i klaun Kostička souhlasil, že to bude jako včera, za chvíli už s ním děti opět stály venku před školkou, natěšené, co za překvapení je čeká dnes. Venku a bez paní učitelky, kterou vůbec nenapadlo, že tak hezky krásně hodné byly děti proto, že tam vůbec nebyly. I když je viděla, ony byly venku s klaunem Kostičkou. S tím klaunem Kostičkou, který celou noc nenechal paní učitelku spát – a kdyby se teď před ní objevil, byla by ho snad utloukla smetákem. Za to, jak jí v noci vrtalo hlavou, jestli ten klaun je, když o něm ví, a nebo není, když ho neviděla ani neslyšela. Byla z toho docela popoletená a vůbec se nevyspala. Přitom on za to vůbec nemohl, že se špatně vyspala. Ale naštěstí tam nebyl. Zatím.

 

Zatím stál s dětmi venku, na cestičce, kde zrovna blonďatá Janička napomínala Adámka, aby nelítal jako poděs. On totiž běhal moc rád; a ještě raději při tom běhání do něčeho kopal; nejraději do fotbalového míče. To pak neviděl a neslyšel a pobíhal sem a tam, a paní učitelka se na něj zlobila a někdy musela zakřičet vážně nahlas, aby ji vůbec uslyšel a nechal toho.

Teď ho napomínala Janička, místo paní učitelky. Jenže Adámek ji neposlouchal a pelášil k otevřené brance, kde se obrátil a běžel zpátky. Neposlouchal, ale slyšel, co mu Janička říkala. „Já nelítám,“ volal.

„Lítáš jako poděs! Že lítá!?“ obrátila se Janička na klauna Kostičku. „A to se nemá, to je nebezpečný, to říkala paní učitelka, ale on ji neposlouchá a mohlo by se mu třeba něco stát,“ žalovala.

Klaun mlčel a jen se otáčel a sledoval Adámka i ostatní děti, i kostičky v jeho těle se různě hýbaly a natáčely, ale neřekl zatím ani slovo, zatímco Adámek sice slyšel, ale neposlouchal a běžel se honem ještě sklouznout na klouzačce, než odejdou.

„Slyšíš?! Nelítej!“ ječela Janička, která měla ráda ve všem pořádek a nesnášela, když si někdo dělá, co chce. „Nebo si zlomíš nohu!“

„Nezlomím,“ volal Adámek z klouzačky, kam za ním přiběhl i Jiřík, aby se také ještě rychle sklouznul. A to Janičku rozzlobilo ještě víc.

„Zlomí! Že to je nebezpečný, když nedává pozor!?“ znovu se dožadovala od klauna Kostičky, aby ji podpořil.

„Já dávám pozor,“ bránil se Adámek, který už zase přiběhl zpátky.

„To nic není,“ dodal Jiřík, když se také vrátil.

„Nedává,“ trvala Janička na svém. „Paní učitelka se na něj musí zlobit, ať nelítá, ale on stejně lítá,“ žalovala. A čekala, že se klaun Kostička bude na Adámka zlobit a vynadá mu. Jenže klaun Kostička hleděl dlouho kamsi na oblohu, než se pak oklepal, až v něm kostičky zarachotily, a zasněně řekl, že by chtěl taky umět lítat. „Ale neumím to,“ pohlédl na Janičku smutně.

A tahle Janička, přestože měla ráda ve všem pořádek a byla schopná proto i nadávat a křičet, byla také hodná a nesnášela, aby byl někdo smutný.

„To nevadí,“ utěšovala ho. „Lítání je fakt hrozně nebezpečný.“

„Ale krásný,“ řekl klaun.

„Jo!“ ozval se Adámek.

„A já taky dávám pozor,“ přidal Jiřík.

„Tak víte, co?“ napadlo klauna Kostičku. „Zkusíme to.“

 

„Co myslíš, naučí nás lítat?“ ptala se Klárka Kubíka když stoupali zahradou dozadu, k brance v plotě, která sice nebyla zamčená, ale všichni věděli, že se nesmí otevírat.

„Nenaučí. Vždyť to ani sám neumí,“ bylo Kubíkovi hned jasné.

„Nojo,“ uvědomila si Klárka. Cosi jí však říkalo, že to vůbec není tak jasné, jako to vidí Kubík, protože jestli klaun Kostička řekl, že to zkusí, tak to určitě myslel doopravdy, a on umí spoustu zvláštních věcí. Jenže lítat neumí, znovu pochybovala...

„Já títat nebudu, to se nemá a já bych se bála,“ hlásila dopředu Janička, a když pak došli k brance, která se nesměla otevírat, a klaun Kostička ji jednoduše otevřel a prošel jí ze zahrádky ven, na kopec, co se za školkou zvedal, Janička znejistěla. „To se nesmí,“ zašeptala. Ovšem jen potichu; tak tichounce, aby to nikdo neslyšel. A když zbyla za plotem sama jediná a všichni stoupali do kopce, proběhla brankou za nimi. „To nevadí, stejně už byla otevřená, tak to se může,“ šeptala si jen sama pro sebe.

 

Na vrcholku se klaun Kostička obrátil zpátky dolů, ke školce. Děti, jak postupně docházely nahoru, se také otáčely a dívaly se s ním.

„Co tam je?“ zeptal se Marek za všechny.

„Chcete to zkusit?“ zeptal se klaun místo odpovědi.

„Co?“ ptaly se děti.

„Jo!“ vykřikli někteří nadšeně; jiní řekli jen“ „Jo,“ a někdo mlčel. Třeba Janička, která už si nebyl jistá, jestli chce létat, ale nebyla si jistá ani tím, že nechce.

„Poletíme do Ameriky!“ vyletělo z Adámka. A další se přidávali: „Nebo do Prahy! Na poušť! K moři! Na Sněžku! K babičce! Na zmrzlinu!“ navrhovali jeden přes druhého, když to poslední byl samozřejmě Davídkův nápad.

„Poletíte, kam vás stíny ponesou,“ řekl Kostička.

„Jaký stíny?“ divil se Kája.

„Vaše,“ ukázal Kostička na světle šedou zeď školky, na které bylo skutečně vidět několik pohybujících se postaviček – jejich stínů.

„To jsme my? Proč tam?“ divily se děti, že jim stíny neleží u nohou, jak by to mělo být, když sluníčko svítilo vysoko nad nimi. Jenže tam neležely. Ani tam neseděly, jednoduše tam nebyly. Protože byly dole, na stěně školky.

„Já tam jsem taky!“ volala radostně Klárka, která zamávala rukou a jedna z postaviček udělala to samé. A to už mávaly rukama všechny děti, poznávaly se a volaly na svoje stíny a smály se, že jsou tak daleko, ale Kostičkovi to nestačilo.

„Tak to zkuste! Kdo chce letět?“ zeptal se.

Děti přestaly přestaly mávat rukama.

„Já!“ vykřikla jako první Janička.

„Tak se dívej,“ ukázal klaun Kostička znovu na stěnu, ze které se náhle jeden stín oddělil a stoupal nahoru, ale nezastavil se tam, kde zídka končila, a stoupal výš, do vzduchu, tetelil se tam a vznášel se pořád nahoru a pořád výš .. a Janička pojednou začala pištět a ječet, protože to byl její stín a ona se vznášela s ním, cítila, že letí, a dívala se na zem shora, z výšky, která byla čím dál vyšší.

„To je skvělýýýýý!“ výskala.

„Já chci taky! A já taky!“ hlásili se ostatní, a jejich postavičky lezly po stěně nahoru a začaly se vznášet a stoupaly vzhůru k obloze, a děti se pojednou cítily jako na houpačce, šimralo je v bříšku a brněly je prsty na nohou i na rukách, cítily se lehce a vítr jim foukal do obličeje a do vlasů, a když se chtěly podívat na stěnu, na svoje stíny, kde jsou, jejich oči koukaly na zeď shora, z výšky, odtud, kde se právě vznášely jejich stíny. Někomu se zatočila hlava, někdo vykřikl, Pavlínka dokonce měla pocit, jako by spadla na zem, na zadek, jak byla zmatená, ale ne, letěla s ostatními, jen se dvakrát otočila hlavou dolů, ale překvapení se brzy vytrácelo a zůstávala pouze radost z toho úchvatného pohledu z výšky, kde létají jen ptáci a kam se člověk nikdy sám nepodívá.

„To je krásný!“ volala Klárka.

„Já vidím klouzačku!“ vykřikl Jiřík.

„Já se nebojím,“ špital opatrně Kája.

„Koukejte, jak je školka malinká,“ smála se Eliška.

„Já jsem letadlo,“ prosvištěl kolem Adámek.

„Já jsem balón,“ nafukoval se Davídek.

„A já jsem balónek, nafukovací, a uletěla jsem,“ stoupala Lenička Fojtíková vzhůru.

„Já chci ještě výš!“ volala Janička. „A všem vám uletím,“ zavýskla, jenže neuletěla, ale přihnala se k Adámkovi a plácla ho: „Že mě nechytíš!“ křikla na Adámka, kterého samozřejmě vůbec nemusela pobízet a vyřítil se za ní – a za chvíli to ve vzduchu málem svištělo, jako při leteckém dni, jak děti dováděly. Byli opravdu lehouncí jako stín a rychlí jako vítr, ale vůbec jim nevadilo, že jsou jako stín a vítr, že se jim ruka rozplývá ve vzduchu a celí že jsou průhlední jako stín – protože to bylo krásné; a hlavní a nejkrásnější přece bylo, že létali,; kam se podívali očima, tam jako by je ten pohled vzal s sebou a odnesl, bleskurychle se dostaly na to místo, které si vyhlédli, a když se pak ohlédli jinam, hned je oči donesly zase tam, honili se a jen tak se vznášeli, skotačili a dováděli a poletovali vzduchem, kam se jim zachtělo, a smáli se a výskali, než si Marek všiml, že klaun Kostička zůstal dole, na kopci.

„Kostičko, pojď sem taky!“ výskl na něj. Všichni se zahleděli dolů na kopec, na klauna, jak tam sedí na zemi.

„Já jdu za ním,“ řekl Davídek.

„Já taky,“ přidala se Lenička Žabková – a oba byli v tu ránu u klauna.

„Počkejte, ještě ne, ještě někam poletíme!“ volala za nimi Janička.

„Musíme za ním,“ ozvala se Eliška.

„Nemusíme, já ještě nechci,“ bránil se Adámek.

„Možná je mu smutno,“ chtěl říct Kája, ale dřív, než stačil vyslovit první slovo, v jediném kratičkém okamžiku se všechno změnilo a rázem byli všichni dole.

„To je skvělý,“ zářila Janička. „Proč už jsme dole?“

„Já jsem se nebál,“ chlubil se Kája.

„Poletíme ještě,“ obrátil se Jiřík na klauna Kostičku, který pořád seděl na zemi.

„Pojď s náma,“ lákala ho Pavlínka.

„To nejde,“ zavrtěl klaun hlavou. „Já neumím lítat.“

 

Děti si ho prohlížely nechápavě. Neumí létat? A co my? My to umíme? Divili se, okouzlení tím, co zažili; snad kromě Káji, který se sice pyšnil, že se nebojí, ale... Rozhodně měl rasdost, když se vrátil zpátky na zem a jeho stín mu opět ležel spořádaně u nohou. Některým se to však zalíbilo natolik, že chtěli létat zase, znovu a pořád. Jiní se víc zajímali o klauna, proč tam zůstal sám, a další, jako Kája, byli rádi, že stojí pevně na svém stínu.

„A tys nechtěl s náma?“ zeptal se klauna Marek.

„Ne,“ zavrtěl klaun hlavou

„Proč ne?“

„Protože bych se mohl rozsypat a už byste mě nikdy nenašli.“

„To by byla škoda,“ řekla Janička, ovšem pohled upírala okouzleně nahoru, k obloze: „Ale pojďte ještě aspoň chvilku lítat,“ žadomila.

„Já bych byla smutná, kdybys nebyl,“ přikývla Eliška.

„Poletíme až do mraků,“ představoval si Adámek.

„Aspoň chvilku ještě,“ prosil i Jiřík.

„Nebo radši pořád,“ vylepšil to Adámek.

„Prosím,“ škemrala Janička., s pohledem zabořeným do mraků, jako by čekal, kdy ji tam konečně ten pohled vyzvedne.

„A proč jsi k nám vlastně přišel?“ napadlo Klárku.

„Aby byl můj kamarád,“ připomněla Pavlínka, co jí klaun řekl.

„Můj taky,“ ozvala se Klárka, že i ona už má s klaunem Kostičkou domluvené kamarádství. A nato se hlásili všichni, i Janička, i Adámek s Jiříkem, Lenička Fojtíková a všichni ostatní volali: „Můj taky!“ a zvedali ruce, aby bylo jasné, že se také hlásí jako kamarád.

„A budeš i můj?“ ujišťovala se Eliška. Tiše, jako by se něčeho bála, ale ona vždycky mluvila tak tiše, jako by se něčeho bála.

„No jasně,“ vyskočil klaun Kostička na svoje ksotičkové nohy. „Proto jsem tady,“ dodal „Ale hlavně bych chtěl, abyste byli nejlepší kamarádi spolu.“

„My jsme,“ nechápal Jiřík, proč to říká.

„Že jo,“ divili se Adámek. Kubík ovšem tušil, proč to klaun Kostička řekl.

„S Lenkou taky?“ ohlídl se nerudně po Leničce Fojtíkové

„Slyšels, že všichni!“ utrhla se na něj ona stejně mrzutě.

„Když ty seš protivná,“ šklebil se Kubík.

„A tys mi nadával,“ vyjela Janička na Jiříka.

„Ale nene,“ bránil se Jiřík, protože si nic takového nepamatoval.

„Ale jo, minule, že jsem blbá,“ připomněla Janička důležitě.

„A jó vlastně,“ vzpomněl si Jiřík. „Ale to bylo jenom tak, jako sranda.“

„A tys na mě zase křičela,“ připomněl Adámek Leničce Fojtíkové.

„A ona mi počmárala obrázek,,“ stěžovala si na Klárku Eliška.

„A ona jenom pořád žaluje,“ stěžoval si na Elišku Jiřík.

„A Kája mě minule kopnul,“ vzpomněla si Klárka.

„Ale jenom trošku,“ vymlouval se Kája.

„Tak pojďte ještě lítat,“ vzpomněla si Janička.

„Stejně by to už nešlo,“ zavrtěl klaun Kostička smutně hlavou. „Když se hádáte, tak já to nedokážu zvládnout.“

„To nevadí,“ uěšovala ho Janička, která se zlobila jen na ty, co ji neposlouchají, ale když viděla někoho smutného, hned byla tou nejhodnější holčičkou. „Tak my už se nebudem hádat.“

„To by bylo hezký,“ přikývl klaun.

„Mně by se to taky líbilo,“ řekla Lenička Žabková.

„Mně taky,“ přidala se Lenička Fojtíková.

„Tak já to zkusím,“ ušklíbl se Kubík a dloubal při tom špičkou boty do země.

„Já potřebuju čůrat,“ ozvala se Eliška tiše.

„Můžeš tady,“ odbyl ji Adámek.

„Tady né,“ zavrtěla Eliška hlavou.

„Tak musíme zpátky to se nedá nic dělat,“ rozhodla Janička.

„To je škoda,“ mačil se Adámek, ale jen chvíli; jen tak dokud nezačal s Jiříkem závodit, kdo bude dřív u branky.