VIII. - Klaun Kostička

 

Ráno byl ve školce první Kája, ten nejmenší a nejmladší, co se ptá: Proč?, když něčemu vůbec nerozumí. Chodíval tak brzy, když jeho maminka měla v práci dalekou cestu, jako dnes. Byl tam sám a povídal si s paní učitelkou a vyptával se, jestli je beran dravec, jestli má čert kopyta jako beran, jestli se slon umí chechtat, jak vypadá chobotnice a kolik stojí peněz, jestli jsou berani i na internetu a co tam žerou a jestli to tam kopyty všechno nerozkopou, a tak podobně. Paní učitelka se jeho otázkám vůbec nedivila a vysvětlovala mu, že beran není dravec, protože se živí trávou, čerti že nejsou, že by se sloni chechtali, o tom že nikdy neslyšela, ale Kája hned namítl, že on o tom slyšel, tak paní učitelka pokrčila rameny a řekla, že neví, ale že to je možné, chobotnice že vypadá, jako kdyby dolů z balónku vyrostly dlouhé žížaly, stát že může různě, na internetu že je všechno, ale jen jako virtuální obrázek, který nejde rozbít. A než se Kája stačil zeptat, co to je „virtuální“, vletěl do třídy Kubík, a posadil se k nim a díval se, neboť paní učitelka právě malovala berana. „A jak frká nosem, a jak hrabe kopytem,“ napovídal hned Kubík, a Kája už řekl jen: „Proč?“

Zanedlouho přišla Eliška s Jiříkem, chvíli po nich dorazila i Lenička Fojtíková a Kubíka to přestalo u stolku bavit. Káju ale ne, ten zkoušel namalovat berana, jako paní učitelka, ale sám. Když pak byli ve třídě všichni a chtěli s klaunem opět vyrazit ven, museli na něj čekat.

„Půjdeš s náma?“ přišel se ho nenápadně zeptat Adámek, ale Kája mávl rukou, že ne, že se mu nechce, že má jinou zábavu.

„My si tady spolu krásně hrajeme, kam bys chodil, viď?“ smála se paní učitelka, kterou vůbec nenapadlo, že by mohl odejít kamsi pryč.

„Nikam,“ odvětil Kája rozhodně, neboť se právě rozhodl, že zůstane s paní učitelkou ve třídě, aby jí řekl, až všichni odejdou, že odešli. Aby to věděla. Protože ona by to měla vědět, když je paní učitelka, myslel si.

 

Ostatní ale ven chtěli, ti se přímo těšili, co zajímavého se jim dnes přihodí. A měli velice zvláštní a napínavý plán: rozhodli se pro výlet na hřbitov. Napadlo to Elišku. Vlastně to navrhovala už včera, ale tak potichu, že ji nikdo neslyšel. Dnes tedy promluvila silněji, že jí tam prý nedávno zasadili babičku. „Do země,“ upřesnla ještě Pavlínka, aby ji opravdu nikdo nepřeslechl.

„Tam ale kluci nemůžou,“ protestovala nejdřív Janička. „Protože by se tam honili, a tam má bejt smutno,“ dodala, když se klaun Kostička ptal, proč by tam kluci nemohli.

„A já tam můžu?“ ptal se klaun dál

„Nojo,“ zarazila se Janička že s klaunem na hřbitově asi nebude smutno. „Tak tam radši nepůjdeme?“ krčila nejistě rameny.

„Jó, půjdeme,“ ozvala se Eliška. „Já musím babičce říct, že ji mám ráda pořád, i když už bydlí tam a nebydlí doma s náma. Právě, aby nebyla smutná, bych jí řekla.“

„Tak jí uděláme radost,“ souhlasil klaun Kostička. A šli. I když Jiřík cestou ještě poučoval, že to nejde, udělat radost, když je mrtvá, a že se neříká zasadili, ale pohřbili.

„Taťka říkal, že ji dali do země, jako když se zasadí kytička,“ trvala Eliška na svém.

„A mně se to tak líbí,“ zastala se Elišky Pavlínka.

„Ale to je pohřeb, chápeš!?“ trval na svém i Jiřík.

„A proč ji dali do země?“ nechápal Davídek.

„Protože umřela. Už byla unavená a nemocná, víš,“ vysvětlovala Eliška tiše, tak, že se k ní Davídek musel naklonit, aby ji slyšel.

„Já jsem byl taky nemocnej,“ zamýšlel se o chvíli později, jestli neměli dát do země i jeho.

 

Ve třídě, sotva děti s klaunem zmizely ven, naklonil se Kája blíž k paní učitelce, která cosi hledala v mobilu.

„Copak?“ zvedla paní učitelka oči od telefonu.

„Já jsem chtěl, víte, paní učitelko, že jsme tady spolu úplně sami?“ šeptal zajíkavě, jako by se bál, jestli ho ti, co tam už nejsou, nemohou slyšet.

„Ale Kájíku,“ hleděla na něj paní učitelka pobaveně. „Ty se nezdáš, ty jeden divochu, já se tě snad začnu bát,“ smála se.

„Proč???“ strnul překvapený Kája. Proč by se mě měla bát? Vrtalo mu hlavou, a v tu chvíli úplně zapomněl, co chtěl paní učitelce prozradit.

 

Podobně i ostatní děti zapomněly na Káju, neboť právě stály uprostřed hřbitova a nic než to zvláštní prostředí je nezajímalo. Elišce se již podařilo objevit místo, kde leží její babička. Postávala před náhrobkem s fotografií a dívala se do babiččiny vážné, skoro až přísné tváře.

„Babí, já jsem ti přišla říct, že tě mám ráda,“ volala svým tichým hláskem. „A podívej, tohle je Pavlínka, a ostatní ze školky,“ ukazovala na děti kolem sebe.

„Ty si myslíš, že tě slyší?“ pochyboval Marek.

„Já nevím,“ pokrčila Eliška rameny. „Ona mě neslyšela, ani když ještě bydlela u nás.“

„Protože mluvíš moc potichu, víš,“ poučila ji Lenička Žabková.

„Né, ale protože měla taky hodně nemocný uši,“ poučila ji zase Eliška.

„Adame!“ vyštěkla náhle Janička, až sebou všichni leknutím trhli. Adam s Jiříkem po sobě totiž házeli kamínky, jakých tu bylo na cestičkách plno, snažili se je chytat ještě ve vzduchu, jenže Adam nechytil a kamínek cinkl do náhrobku.

„Rozbiješ to!“ zlobila se Janička.

„Já neházím,“ hájil se Adámek.

„Já už taky ne,“ volal Jiřík. Bylo na nich však dobře znát, že začnou znovu, sotva se na něj ostatní přestanou dívat. I kamínky drželi pevně sevřené v rukách za zády.

 

Kája byl zklamaný. Paní učitelka ho poslala hrát s ostatními dětmi, i když tam nebyly. A když se jí snažil vysvětlit, že tam opravdu nejsou, jen ho pošimrala ve vlasech, jako by říkal nějakou hloupost. „Běž za Kubíkem, má tam auta,“ ukázala na koberec, kde si děti hrávaly – ale kde teď bylo prázdno.

Kája tam mrzutě odešel.

„Tak se pojďte aspoň podívat, paní učitelko,“ volal, aby z blízka poznala, že tam je sám. Jenže paní učitelka zavrtěla hlavou, že s ním byla už dost dlouho a nemůže s ním přece být pořád, že má také jinou práci, a dál ve spěchu sepisovala program na příští týden, spokojená, že na to má klid, a těšila se, že když zbude čas, ještě stihne také vyplnit svůj docházkový list.

 

„No kde jste, musíme přece babičku hezky pozdravit,“ svolával klaun Kostička děti k Elišce. „Hezky pěkně,“ opravil se v žertu, podle paní učitelky.

„Ahoj babi,“ nahlédl Kubík přes ramena těch, co přišli dřív.

„Dobrý den,“ zamávala Janička.

„Já taky zdravím,“ volal Adámek, a to už se všichni, jeden přes druhého cpali dopředu, před ostatní, co tam byli dřív nebo je předběhli, aby lépe viděli na náhrobek, pod kterým ležela pohřbená Eliščina babička. Klaun Kostička, protože byl maličký a křehký a nemohl se s nimi přestrkovat, se tak v mžiku ocitl kdesi stranou. On to ale hned a jednoduše napravil: vyhoupl se Jiříkovi na ramena. „Tady jsem,“ zvolal, a vzápětí přeskočil z Jiříkových ramen na Marka, z Marka potom na Pavlínku, z Pavlínky na Adámka, z Adámka na Klárku a tak dál, skákal z jednoho na druhého a děti po něm chňapaly a mávaly na něj a nastavovaly záda, aby se přemístil k nim, a klaun nad nimi metal salta a přemety, když tu se znenadání ozvalo:

„Podívejte, vždyť ona se směje!“

 

Ve třídě zatím Kája dřepěl na zemi a mračil se. Myslel, chudák, že mu paní učitelka poděkuje, když se od něj dozví, že děti chodí s klaunem ven. Myslel, že na něj pak bude hodnější než na druhé, bude si s ním víc hrát a taky víc povídat, když mu bude smutno. A okřikne ty, kteří se mu budou smát, že je prcek a nemehlo. Jenže paní učitelka mu nepoděkovala, jelikož mu nevěřila. A on byl ve třídě úplně sám.

„Klárko! .. Adame! .. Marku! .. Pavlušo!“ pokřikoval co chvíli, aby si paní učitelka všimla, že nikdo neodpovídá, a aby konečně pochopila, že to je divné. Jenže paní učitelka jej místo toho napomenula, aby nerušil ostatní, když si tak pěkně hrají.

A to už Káju rozzlobilo.

„Paní učitelko!“ pronesl hodně nahlas. „Ten klaun Kostička je odvedl, jsou všichni venku a já jsem tady s váma sám.“

„Klaun?“ zpozorněla paní učitelka, hned nato se však na Káju vlídně usmála: „Ale Kájíku, to se nám přece jenom zdálo.“

„Nezdálo, paní učitelko,“ škaredil se Kája. „Teď se vám zdá, že je vidíte, ale oni tady fakt nejsou.“

Paní učitelka si Káju chvíli prohlížela.

„Tobě je smutno, viď,“ řekla potom. „Tak pojď ke mně,“ natáhla k němu ruku. A Kája měl chuť říct, že to není pravda, ale vstal a šel k paní učitelce, která si ho vzala na klín.

 

Právě ve stejnou chvíli, když děti překvapeně hleděly na Eliščinu babičku, protože ona se na tom obrázku skutečně usmívala, ačkoli předtím, a oni si to dobře pamatovali, předtím se tvářila vážně, skoro až smutně. Ovšem teď, teď se jí najednou pusa roztáhla do širokého úsměvu a oči jí svítily, jen jen pobaveně zamrkat.

„Ona se směje na nás, a na Kostičku!“ vykřikla Janička, ale hned se stydlivě přikrčila, protože na hřbitově se přece nesmí křičet.

„Babi,“ vyhrkla překvapená Eliška. „Já jsem tak ráda, že se směješ.“

A to už se děti rozestavily dál od sebe, aby to klaun Kostička neměl tak jednoduché, přebíhali z místa na místo a volali: „Tady jsem! Chyť si mě!“ a tak podobně, jen Janička syčela: „Pšššt!“ Aby byli zticha, jenže kluci stejně běhali cestičkami a klaun Kostička mezi nimi létal, jako by měl křídla, a ve vzduchu ještě vrtěl a protáčel kostkami, takže se všichni smáli, i Janička se smála, i když maličko vyčítavě, jako že se to nemá, ale – a to by asi nikdo nečekal, pojednou se začínaly smát se i obrázky na ostatních náhrobcích a všude tam, kde byly předtím fotografie s vážným obličejem, se náhle objevovaly veselé, usměvavé a rozesmáté tváře, jako by klauna Kostičku viděli, toho klauna, kterého dospělí nevidí, tak oni ho nejspíš viděli – a smáli se, jak s dětmi dovádí tam, kde oni měli už na věky zůstat jen strnule vážní a smutní, a znenadání pocítili radost a veselí tak silné, že to bylo znát i z jejich fotografií.

 

To, co probíhalo mezi náhrobky, bylo velmi zvláštní, ale ve třídě se mezitím dělo cosi ještě mnohem podivnějšího. Alespoň pro Káju. Paní učitelka totiž přešla doprostřed místnosti a zatleskala: „Tak se pojďte všichni hezky Kájovi ukázat, protože on vás nevidí,“ smála se, a pak se na něj vítězoslavně podívala, jako by chtěla říct: No vidíš, tady jsou, tady je máš.

„Ale oni tady nejsou,“ špitl Kája, celý popletený, protože tam skutečně nikdo nebyl.

„Kájo!“ zvážněla paní učitelka. „Nejsi nemocný?“ vrátila se a sáhla mu na čelo, jestli nemá teplotu.

„Nejsem,“ zavrtěl Kája mrzutě hlavou.

„Tak jo,“ pohladila ho paní učitelka. „Tak si zahrajeme si pexeso?“ zeptala se. „Zahrajete si někdo s náma pexeso?“ zavolala do třídy. A Kája spokojeně přikývl, neboť pexeso byla jeho oblíbená hra, cožpaní učitelka Melšová dobře věděla, ale také doufal, že se konečně pozná, jak to je.

Paní učitelka rozdávala kartičky na stůl a Kája čekal, kdy se začne divit, že se nikdo nepřidal. Jenže se nedivila. Divil se pořád jen Kája. „Proč nikdo s náma nehraje?“ napověděl paní učitelce, čemu by se měla divit.

„Nejspíš se jim nechce,“ odpověděla paní učitelka. Řekla to ovšem jaksi jinak, divně. A divně se pak i rozhlédla po třídě. Skoro, jako by začínala pochybovat, že tam ostatní děti skutečně jsou také.

 

Janička nakonec hulákala: „Hele, oni se fakt všichni smějou!“ a pobíhala od náhrobku k náhrobku, aby zkontrolovala, jestli se smějí opravdu všichni. „Tady tahle paní taky, tenhle pán taky, tomuhle jsou úplně vidět zuby, jak se chechtá, tady tomu nejsou, ale směje se taky, a tady ten, to je...“ náhle se odmlčela a zůstala stát na místě. „To je malej kluk,“ pronesla udiveně.

„Nojo. Co tady dělá,“ přiběhl se podívat Kubík. I další přišli.

„Asi byl taky nemocnej, jako já,“ špitl Davídek.

„A co ti bylo?“ zajímala se Klárka.

„Měl jsem hroznej kašel. A horečku,“ vzpomínal Davídek, jak mu bylo zle.

„Možná spíš nedával pozor na silnici,“ napadlo Janičku, co se s ním mohlo stát.

„A směje se?“ ozval se klaun.

„Směje, taky,“ řekla Janička.

„Ale já myslím, že je mu spíš smutno, ne?“ obrátil se Jiřík na klauna Kostičku.

„Jeho rodičům určitě, ale jemu už ne, jemu už je dobře,“ odvětil klaun.

„Proto se směje, viď,“ ukázala Pavlínka na jeho veselou tvář.

„Určitě,“ přikývl klaun Kostička. „Teď už mu nic nechybí, že ne?“ zamával na něj svou krátkou kostičkovou ručkou, ve které se kostičky protočily dokola, každá jinak – a ten kluk na obrázku se zasmál tak hezky, že ho bylo málem i slyšet.

 

Když se děti vrátily do třídy, paní učitelka pořád byla s Kájou u pexesa. Adámek stál v mžiku u nich, podívat se, co dělají.

„Už jsou tady!“ vykřikl Kája.

„Tak kdepak jste byli?“ obrátila se paní učitelka, jen tak, z legrace, na Adámka, za kterým už stála i Lenička Žabková s Markem.

„Na hřbitově,“ vyhrkl Adámek, jenže Marek s Leničkou Žabkovou se na něj hned škaredě podívali, že to nesmí říkat. Adámek se provinile chytil za pusu, co to řekl, ale paní učitelka se dál jen usmívala.

„No vidíš,“ pohladila Káju. „Dělají si z tebe legraci. Ty seš takovej můj malej truhlík, viď,“ přivinula ho k sobě.

„Nejsem,“ škaredil se Kája, a paní učitelka ho ještě pošimrala ve vlasech, ale víc už o tom nemluvili.

 

Večer však, poté, co odešlo domů poslední z dětí, se paní učitelka najednou obrátila ke skříňce. K té skříňce, ve které byly uložené kostky; ty kostky, ze kterých se sám složil klaun Kostička; k té skříňce, do které ho děti ukládaly. Chtěla si s sebou ty kostky vzít domů, protože... Ani nevěděla, proč.

Něco jí však bylo divné.

Opravdu moc divné.