X. - Klaun Kostička

 

Někdo by si mohl myslet, že paní ředitelka je zlá. Ale není, jen přísná. A panovačná, všechno musí být po jejím, jak to chce ona, protože ona chce přece vždycky a pro všechny jen to nejlepší. To si myslí zase ona. I paní učitelka Melšová se někdy bála, že paní ředitelku rozzlobí. I teď měla strach, jenže slíbila dětem, že se na klauna Kostičku podívají, tak nemohla odejít, i když dveře zůstávaly zavřené.

„Říkala jste něco, paní ředitelko?“ volala do těch zavřených dveří, neboť jí předtím nerozuměla. A paní ředitelka Zuzka stála mlčky u dveří z druhé strany, ruku na klíči, jen jím otočit a zamknout.

„Tak je pusť je dovnitř,“ vyzval ji klaun, který měl za to, že šla dětem otevřít, a těšil se, až je uvidí.

„Já nemůžu,“ obrátila se na něj bezradně; klaun se však usmíval. „Tobě se to směje, když máš pusu namalovanou se smíchem, ale já mám strach, že si tě odvedou, že o tebe přijdu,“ řekla, celá utrápená.

„Neboj,“ chlácholil ji klaun. „Oni jsou taky moji kamarádi, jako ty, a budou kamarádit i s tebou, když budeš chtít, víš,“ dodal. Jenže to se paní ředitelce nelíbilo.

„Když já chci jen tebe,“ zakroutila hlavou.

„Jste tam, paní ředitelko?“ ozvalo se za dveřmi.

„Ano,“ odpověděla. „Už to bude,“ povzdechla si, zmáčkla kliku a dveře se otevřely.

 

„Nerušíme?“ zůstala paní učitelka stát opatrně mezi dveřmi.

„Rušíte,“ utrousila paní ředitelka. „Ale už jste tady, tak pojďte dál,“ řekla, a maličko mrzutě pak sledovala, jak do její kanceláře vstupují za paní Melšovou děti z její třídy, první Marek, za ním Klárka, potom Pavlínka s Eliškou, dál se do dveří vecpaly skoro zároveň obě Leničky, po nich Davídek, Adámek skoro vběhl, Jiřík ho právě tahal za triko, Janička skoro po špičkách, aby nedělala rámus, Kubík se zrovna něčemu smál, a jako poslední vstoupil přikrčený Kája, strachy ještě menší, než jindy, ale dveře zavřít nezapomněl, a všichni pozdravili, což paní ředitelku potěšilo a přestávala se mračit. „Tak povídejte,“ řekla, když Kája zavřel dveře.

Jenže děti si s ní nepřišly povídat, děti zajímal Kostička. Pozorně těkaly očima sem a tam, a protože těch očí měly dohromady tolik a byly tak zvídavé, dřív, než paní Melšová stačila vysvětlit, že dětem slíbila, že se budou moci na klauna ještě podívat, i když už vědí, že ve školce neměl co dělat, tak by mi stejně chtěly říct, že jsou pořád jeho kamarádi. Tohle všechno by paní učitelka Melšová ráda paní ředitelce vysvětlila, ovšem stačila říct jen prvních pár slov a ozvalo se zvučné: „Baf! Tady straší!“ neboť klaun Kostička se dětem schoval za závěsem a pak vyskočil, aby byla legrace, a řeč paní učitelky Melšové přehlušil jásot dětí, které se okamžitě za klaunem Kostičkou rozběhly.

„No co to je!“ zaječela paní ředitelka. „Okamžitě všichni zpátky!“ skočila ke klaunovi, aby jej sevřela v dlaních a zvedla do výšky, kam žádné z dětí nedosáhlo.

„Proč?“ divil se klaun Kostička.

„Proč?“ řekl to samé i Kája, jen mnohem tišeji, opatrněji.

„Protože..!“ lapala paní ředitelka po dechu. „Mi tady nebudou lítat po kanceláři jako splašení,“ mluvila k němu nahoru, aby pochopil, že to se přece nesmí.

„Aha,“ přikývl klaun Kostička, jemně se paní ředitelce vysmekl a šup dolů, na stůl, k jeho okraji. „Tak všichni sem, ale hezky pomalu,“ poradil dětem, které se hned, ale hezky pomalu, shromáždily u něj. Hezky pěkně pomalu, řekla by paní učitelka Melšová, která si je teď s úsměvem prohlížela.

Zato paní ředitelka se tvářila jako prasklý citrón.

„To je ale hrozný nepořádek,“ kroužila dětem za zády. „To se mi vůbec nelííbííí,“ syčela nerudně.

 

„Nestalo se ti nic? Co tady děláš? My jsme o tebe měli strach. Přijdeš někdy ještě?“ Nám se stýskalo,“ švitořily děti na klauna, který se na ně jen usmíval a dotýkal se jejich prstů, které k němu natahovaly, aby si na něj mohly sáhnout.

„Zuzko,“ obrátil se pak na paní ředitelku. „To mám kamarádů, co? Že mi závidíš?“

„Neříkej mi tak,“ sykla paní ředitelka.

„Proč ne?“ divil se klaun. „Vždyť se ti to přece líbí.“

„Ale ne tady, takhle před dětmi,“ ošívala se paní ředitelka, jako by po ní lezly housenky, tak byla nesvá.

„To jsou moji kamarádi,“ opravil ji klaun Kostička. „A jsou to šikulky!“

„Moji taky,“ přihlásila se paní učitelka Melšová. „Nebo ne?“ obrátila se na děti, a trochu znejistěla, co řeknou. „Já jsem Eva,“ dodala honem, když děti neodpovídaly. „Můžete mi tak říkat. Jestli chcete.“

„Já chci!“ zvolal Adámek jako první, a po něm se přidali i ostatní, že ano, že to chtějí také, a všichni opatrně pohlédli na paní ředitelku, co ona na to, jestli bude nadávat. Ale paní ředitelka se pojednou tvářila o mnoho vlídněji.

„Ale musíte hezky poslouchat!“ zahrozila sice prstem, ale už ne jako protivná paní ředitelka, ale skoro jako Zuzka, kamarádka, kterou se musí poslouchat.

„Chtěla bys taky hodně kamarádů, jako já,“ zamrkal na ni klaun Kostička svým velkým okem, namalovaným na malém polštářku.

„Když to nejde, to není jen tak,“ kroutila se paní ředitelka v rozpacích, docela jako malá holka.

„Tak to zkuste,“ špitla paní učitelka Melšová, protože ona už věděla, že jde i to, co vypadalo nemožné.

„Ale!“ vrhla na ni paní ředitelka ošklivý pohled, který jako by říkal: Vy mlčte!

Neřekla to však. „Myslíte?“ zeptala se místo toho, a drsný pohled se rychle vytrácel a ve chvíli bylo znát, že to chce, že touží slyšet: Ano, zkuste to. A je rozhodnutá poslechnout a zkusit to.

„Já bych ti zatleskal, ale nemůžu,“ ozval se klaun Kostička.

„Proč?“ polekala se paní ředitelka Zuzka, jestli něco neudělala špatně. Kája se ale tentokrát nezeptal, proč, neboť on na to přišel.

„Protože mám moc krátký ruce,“ ukázal klaun, že jimi na sebe nedosáhne, a proto nemůže tleskat. Ale děti to tak nenechaly a začaly tleskat samy, hlasitě a bouřlivě, až se paní ředitelka Zuzka opět maličko začervenala studem, jestli si takový potlesk vážně zaslouží. A klaun Kostička se na ty šikulky spokojeně díval, a když potlesk vyšuměl, zeptal se dětí, jestli jim nevadí, že teď bude kamarádit se Zuzkou a bude u ní doma, s ní, protože ona ho teď nejvíc potřebuje, a paní ředitelka Zuzka do třetice zčervenala jako malá holka, když to slyšela, ale nebránila se a neprotestovala, jen tiše čekala, co na to děti odpovědí.

„Nevadí, my už jsme kamarádi spolu,“ vyhrkla Pavlínka, a krásně se při tom usmála, nejdřív na Elišku, na svoji nejlepší kamarádku Elišku, pak na klauna, a hned potom i na paní ředitelku Zuzku, která nevěděla štěstím, co má dělat, tak na Pavlínku aspoň lehce zamávala, a ostatní děti říkaly to samé, že to nevadí a že to je v pohodě a že jim přejí, aby se měli rádi, a Klárka se ohlížela po Jiříkovi, jestli s ní chce být také kamarád, a Jiřík s Adámkem zrovna stáli za ní a vzali ji mezi sebe a oba jí řekli, že je skvělá holka, a Klárka byla štěstím bez sebe, a paní ředitelka Zuzka, jejich nová velká kamarádka, byla rudá až za ušima a ruku už měla sevřenou v pěst, jako by si chtěla to štěstí udržet, jen nevěřícně kroutila hlavou, jak je to možné, že jsou ty děti tak hodné, když si ještě před chvíli myslela, že jsou to spíš samí zlobivci a kňouralové, které je třeba věčně napomínat, a pak se děti s klaunem Kostičkou rozloučily, každý mu něco řekl, aby zase přišel, že ho mají rádi, aby na sebe dával pozor, že má hezký kostičky a tak podobně, a když se za nimi nakonec zavíraly dveře, paní ředitelka Zuzka jen zašeptala: „Takové šikovné děti tady máme, a já jsem to ani nevěděla,“ a klaun Kostička se tomu zvonivě smál, až se mu kostičky protáčely.

 

„Paní učitelko, a můžu vám teda fakt říkat Evo?“ vyzvídal Marek na chodbě.

„To asi né, že ne, paní učitelko, že to byla jenom legrace,“ přitočila se Janička, které se to zdálo divné. I paní učitelce se to zdálo divné, ale když to jednou nabídla...

„Ty bys chtěl?“ zeptala se.

„Já ne,“ hlásila okamžitě Janička, protože paní učitelce se má říkat paní učitelko, tak je to správné a tak to má být.

„A můžu?“ prohlížel si Marek paní učitelku zkoumavě, asi jako se kouká na kolotoč nebo na tobogán, o kterém ještě nevíte, jestli si na něj můžete vlézt, jestli to není nebezpečné, jestli to zvládnete.

„Tak jo,“ zasmála se paní učitelka. „Ahoj, já jsem Eva,“ podala mu ruku. Marek jí také podal ruku a potřásli si jimi jako dva dospělí. „Já jsem Marek,“ řekl Marek své jméno, i když ho paní učitelka znala, neboť si dokonce vzpomněl, že se má při podání ruky představit, a ostatní děti je obestoupily a paní učitelka musela hned tam na chodbě podat ruku všem a všem říct: „Ahoj, já jsem Eva,“ a všichni, jeden po druhém jí tou rukou potřásli a hezky pěkně se představili: „Ahoj, já jsem Pavlínka, vlastně Pavla,“ opravila se první Pavlínka, neboť se slušelo neříkat si dětskými zdrobnělinami, aby to představování bylo skoro úplně dospělé, a ostatní to udělali také tak, a představili se: „Ahoj, já jsem Adam, Kája, Lenka, David, Klára, Jakub, Jirka, David, Eliška,“ až poslední šla Lenička Žabková, která řekla, že se jmenuje Lenička, a všichni se tomu smáli, ale jí to vůbec nevadilo, protože byla ráda Leničkou a netoužila se stát velkou Lenkou.

 

Ve třídě děti paní učitelku Evu obestoupily a ona poznala, že čekají, co přijde, a pochopila, že by si přály, aby to bylo stejné, jako s klaunem Kostičkou, nebo ještě lepší. Nebo aspoň podobné.

„Zazpíváme si něco?“ napadlo ji jako první.

„A co?“ zeptala se Klárka. A neznělo to vůbec natěšeně.

„Tak něco jiného?“ vymýšlela honem dál.

„Zkusíme lítat?“ zeptal se Adámek, i když předem správně tušil, že to asi nepůjde.

„To asi nepůjde,“ potvrdila paní učitelka, že tušil správně.

„To nevadí, paní učitelko“ mávl Adámek rukou, aby to paní učitelce nebylo líto.

„Můžeme říkat Eva,“ připomněla mu Janička.

„Ale nemusíme, paní učitelko je lepší,“ mávl Adámek rukou po druhé. „Že je to pravda, Evo,“ zamrkal na paní učitelku.

„Myslíš?“ zaváhala paní učitelka Eva Melšová, ale hned nato přikývla: „Já si to taky myslím,“ řekla. „Jenže teď mě vůbec nenapadá, co bysme mohli dělat, aby to bylo jako s klaunem,“ pokračovala, a znělo to opět, jako by se trápila, že děti neumí zabavit tak kouzelně, jako to uměl klaun Kostička.

„Tak si zahrajem fotbal!“ vykřikl zničehonic Jiřík.

„Ale né,“ šklebila se Lenička Fojtíková.

„To nejde,“ zavrtěl hlavou Adámek.

„To se nesmí!“ připomněla Janička.

Ovšem v očích paní učitelky se pojednou zableskly plamínky, malá světýlka, která se prudce šířila a pod kterými se vlhký smutek vytrácel, takže se během kratičké chvilky celá jakoby proměnila, rozjasnila a rozveselila, protože už jí bylo jasné, že nemusí vymýšlet žádná kouzla.

„Tak jo!“ tleskla rukama.

„Tak jo!“ vykřikl Adámek a vyskočil nadšením snad metr do výšky.

„Tak budeme hrát fotbal,“ proběhla paní učitelka několika spěšnými skoky přes třídu do kouta, ve kterém ležel malý míč, a kopla do něj, ale tak prudce, že se odrazil o protější stěnu, pak o druhou a ještě málem pokácel židličku.

 

Kluci se hned rozběhli za ním, tedy až na Káju, který nemá fotbal rád, protože ho všichni obehrají a říkají mu pak, že je nemehlo, ale všichni ostatní vystartovali jako smečka za míčem, plno křiku a rachotu a strkání, až na to paní učitelka koukala trochu zděšeně, ale nezačala křičet ani nadávat, jen se vrhla mezi ně: „Počkat, moment,“ brzdila je dřív, než úplně zdivočeli. „Postavíme branky a rozdělíme se hezky na mužstva, pěkně podle pravidel, nebo vy nevíte, jak se hraje fotbal?“ kázala rozhodně a kluci poslouchali, jenže tu přiběhla Janička a skočila jí do řeči, že ve třídě se přece fotbal nesmí hrát, ale paní učitelka se tomu jen zasmála: „My budeme hrát opatrně, viďte, kluci,“ hned stavěla z židliček branku, aby to byl opravdový fotbal, jenže na jednu z těch židlí se posadila Lenička Fojtíková se slovy: „To je votrava,“ a tu si teprve paní učitelka pořádně všimla zamračených tváří děvčat, kterým se zábava podle takových pravidel nezdála být ani maličko zábavná, jen Klárka se vmísila mezi kluky, že jim to nandá, a paní učitelka si holky zavolala k sobě a něco jim pošeptala, koukaly se při tom na kluky nejdřív znuděně, ale tváře se jim rychle rozjasňovaly a za chvíli už běžely stavět druhou branku, že budou hrát holky proti klukům, ale s nimi že bude hrát paní učitelka, aby to bylo spravedlivější, a teď zase kluci vypadali otráveně: „Já s holkama nehraju, to nemá cenu,“ ušklíbal se Jiřík. „Nehraješ s holkama, budeš hrát proti holkám,“ smála se paní učitelka. „To stejně nemá cenu,“ vrtěl Jiřík hlavou. „Já myslím, že bys to zvládnul,“ provokovala ho paní učitelka, a Jiřík se hned nafoukl, že jasně, že by to zvládl, ale.... „Žádný ale,“ přerušila ho paní učitelka. „Tak jedem – a uvidíme, jestli to zvládneš,“ postrčila ho, a Jiřík šel, aby mohl dokázat, že to určitě zvládne, ale sotva hra začala, už se zdálo, že hned skončí pláčem, tak paní učitelka musela pravidla ještě vylepšit, aby se nepomlátili, tak rozhodla, že kdo někoho kopne, ten půjde na trestnou lavici, a to bude na záchodě, a zůstane tam, dokud mu ten pokopaný nedovolí, aby šel zpátky, ale předtím se také ještě omluví tak, aby ho všichni slyšeli, že je nemehlo a neumí hrát fotbal a umí jenom faulovat, a pustili se znovu se do boje, Lenička Fojtíková dokonce tak prudce, že nakopla Káju, ale hned začala sama naříkat, že ji kopl on, aby nemusela na trestnou záchodovou lavici jako první, tak paní učitelka musela pravidla vylepšit ještě jednou, že kdo bude takhle podvádět, tak si na trestnou lavici půjde sednout sám, a také se musí omluvit, že je slimák podvodník, ale už nebude, jenže Leničce Fojtíkové se do takové omluvy ani maličko nechtělo a říkala, že ne, že to neřekne, a raději si šla sednout na trestný záchod a seděla tam a trucovala, ovšem po chvíli se začala ošívat, vstávala a pokřikovala na děti, ale to už vedle ní seděl za trest Adámek a chviličku po něm i Jiřík, a Lenička přiběhla za Kájou a omluvila se mu, že je slimák podvodník, ale že už nebude, aby na trestném záchodě ještě nemusela trčet déle než oni, a Kája jí hned odpustil, takže se mohla znovu pustit do boje, jen už si dávala větší pozor, aby nikomu neublížila, a jednou dokonce musela na trestnou lavici i paní učitelka, protože narazila do Elišky, až Eliška spadla na zem, ale musela tam sedět jen chviličku, protože Eliška jí hned odpustila, a hrálo se dál a padaly góly, že je ani nestačili počítat.

 

„To je rámus, jako by chtěli zbourat třídu,“ škaredila se paní ředitelka u sebe v kanceláři, jelikož ten rámus byl slyšet až tam „Mně se to nelíbí,“ obrátila se na klauna Kostičku, jenže ten se nemračil a řekl, že dětem se to určitě líbí.

„To jo, ale to nejde, takhle,“ vrtěla paní ředitelka hlavou.

„Proč ne?“ ptal se klaun.

„Protože by se přece někomu mohlo něco stát,“ měla paní ředitelka jasno.

„A co?“ ptal se klaun.

„No třeba nějaký úraz, odřenina, nebo tak něco,“ vysvětlovala paní ředitelka, ale když to říkala a hleděla přitom na Kostičkův široký úsměv, náhle to jí samotné přišlo legrační a začínala se také usmívat: „No a co, viď, tak se trošku škrábnou, to je toho,“ kroutila hlavou, jak jí to mohlo předtím tolik vadit, a radovala se, že už jí to nevadí, a nejraději by se všem ukázala, jak je teď jiná, veselá a vůbec ne protivná, tak vzala Kostičku a šli za dětmi, do té třídy, ze které se ozýval tak hrozný rámus, a Kostička ji varoval, ať tam nechodí, že se jí to nebude líbit, ale ona si nedala říct a pospíchala tam, ukázat aspoň dětem, jak je jiná, veselá a usměvavá a vůbec ne protivná.

 

Adámek právě střelil další gól, nikdo nevěděl, kolikátý, když se otevřely dveře a v nich stála paní ředitelka Zuzka s klaunem Kostičkou na rameni.

„Co je to tady za bordel?! Hned se uklidněte!“ vykřikla Zuzka, neboť úplně zapomněla, že je veselá a vůbec ne protivná, když viděla tu spoušť, a děti, když viděly paní ředitelku, tak se hned uklidnily, protože vůbec nepoznaly, že jim paní ředitelka přišla ukázat, jak je veselá.

„Klidně hrejte dál, nám to vůbec nevadí, viď že ne, Zuzko,“ skláněl se klaun Kostička dolů, před oči paní ředitelky, aby jí připomněl, proč tam přišli, a pak ji šimral ve vlasech a tahal ji za uši, a paní ředitelka volala, ať toho nechá, ale ne zlostně, smála se při tom: „Kostičko, ty loupežníku jeden, že tě kousnu do zadku!“ výskala, ale hned si přikryla pusu, co to povídá, a raději se obrátila k odchodu: „Tak už ukliďte, ať to tady nezbouráte,“ řekla a pospíchala ke dveřím, a klaun Kostička ještě volal, aby mu slíbili, že třídu nezbourají, protože kdyby ji zbourali, tak by pak museli chodit do hospody místo do školky, celý den by tam museli sedět a strašně by smrděli kouřem a pivem a rumem a vínem, a děti křičely: „Fuj!““ a hned začaly uklízet, všichni společně, i s paní učitelkou Evou, ke které se potom Pavlínka přitočila, aby jí mohla říct, že to stejně dneska bylo úplně nejlepší, a paní učitelka přikývla, že to je dobře, a že je moc ráda, že tam s nimi klaun Kostička aspoň chvíli byl.

„A myslíte, že ho ještě někdy uvidíme?“ zeptala se Eliška.

„Určitě,“ přikývla paní učitelka. „Za paní ředitelkou taky přišel, když ho potřebovala.“

„Jé, pojďte mu ještě zamávat,“ ozval se od okna Davídek, protože venku právě odcházela

paní ředitelka domů, klauna Kostičku měla pořád na rameni a bylo jí úplně lhostejné, jestli ho někdo vidí a nebo nevidí, ale děti ze třídy paní učitelky Melšové ho viděly a mávaly mu, jako i on mával jim, aby se s nimi rozloučil, a byly trošku smutné, že ho vidí naposledy, ale hodně spokojené, že ho poznaly a mohly si s ním hrát – a také proto, že si byly jisté, že když ho budou potřebovat, určitě se zase objeví, i když si ho teď odnáší paní ředitelka k sobě domů, a kráčí s ním k brance a klaun Kostička jí leze na hlavu a přeskakuje tam z nohy na nohu a mává přitom svýma krátkýma ručkama nahoru do okna, dětem, se kterými se skamarádil, a paní ředitelka Zuzka ho nechává a nezlobí se, že bude rozcuchaná, a celou cestu domů se hezky usmívá a je tak šťastná a spokojená, jak se už dlouho, strašlivě moc dlouho necítila.