Byla krásná slunečná neděle, slunce příjemně hřálo a Kačenka s Hryzalkou se rozhodly, že se půjdou k rybníku koupat. Kačenka si tedy zabalila krásné fialové plavky, které jí koupila maminka, ručník s beruškami (pro Hryzalku vzala malý puntikatý) a vyrazily. U rybníku už bylo plno, tak tak že si našly s Hryzalkou místo, kam by si mohly položit ručníky a opalovat se. Slunění Kačenku moc dlouho nebavilo, a tak utíkala do vody, kde si mohla hrát s ostatními dětmi na vodní honěnou. Hryzalka zatím plavala kousek od břehu.

Čas plynul a bylo skoro poledne a děti si začaly balit své věci, protože už je maminky volaly na oběd. I Kačenka s Hryzalkou už se chystaly domů, protože v dálce slyšely volat dědečka: „Kačenko, oběd bude co nevidět hotový!“

Když už se Kačenka s Hryzalkou chystaly k odchodu, všimly si, že na břehu rybníka sedí malý kluk s obličejem ukrytým v dlaních. Kačenka odložila své věci a šla se ho zeptat, jestli něco nepotřebuje. „Proč tu tak sedíš? Ty nepůjdeš na oběd?“ Chlapec zvedl své modré oči ke Kačenka. Po tvářích se mu koulely krokodýlí slzy. „Když já jsem ztratil autíčko. Bylo kouzelné,“ odpověděl smutně chlapec a zase sklonil hlavu. „A kde jsi ho ztratil? Pomůžu ti ho najít,“ nabídla se Kačenka, protože jí bylo kluka líto. „Tam v rybníce. Nikdo už ho nenajde,“ štkal kluk. „Já ho najdu,“ odpověděla rázně Kačenka, „jen chvíli počkej.“

Kačenka si odběhla za Hryzalkou. „Hryzalko, znáš nějaká zvířata, která žijí tadyhle v rybníce?“ zeptala se Kačenka Hryzalky. „To víš, že znám. Bydlí tam kapr, co se jmenuje Kapr. Pročpak?“ Hryzalka nechápala, co má Kačenka za lubem. „Dobře, děkuju Hryzalko.“ Kačenka Hryzalce poděkovala, sundala si sukénku, kterou měla navlečenou přes plavky, vytáhla z pod ručníku kouzelnou flétničku a vydala se zpátky ke klukovi. Ten pořád seděl na břehu jako hromádka neštěstí.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ vyrušila ho Kačenka, protože si uvědomila, že vlastně neví, komu to pomáhá. „Vašek,“ odpověděl kluk. „Tak podívej, Vašku. Já teď zavolám kapra Kapra a společně pak půjdeme to tvoje kouzelné autíčko najít. Bereš?“ Vašek nevěřícně zíral. „Jak chceš volat na kapra? A jak mu chceš vysvětlit, že hledáme moje autíčko?“ nedůvěřivě si Kačenku měřil. Snad si myslel, že se zbláznila. „To nechej na mně,“ mrkla na něj Kačenka.

„Kapře Kapře, jsi tu?“ volala Kačenka tiše, aby ji neslyšeli sousedi. Přece jen není běžné, povídat si se zvířaty. „Musíš nahlas, kapr Kapr už je starý a špatně slyší,“ poradila jí Hryzalka. „Kapře, Kapře,“ zavolala tedy Kačenka z plných plic. Musela na něho zavolat několikrát, než se na hladině začali tvořit kroužky a potom vykoukl kapr Kapr. „Ahoj Hryzalko,“ zahalekal. „Ahoj Kapře,“ odpověděla Hryzalka. Vašek zůstal sedět jako opařený. Ničemu nerozuměl. „Kapře, tadyten kluk ztratil své kouzelné autíčko, které ve vodě mění barvu. Pomohl bys nám ho najít?“ poprosila Kačenka. „To víte, že ano, a rád,“ odpověděl vesele Kapr. Kačenka však nechtěla jen stát na břehu a čekat. Zapískala na píšťalku a rázem byla tak malinká, jako myška. Utrhla si duté stéblo pampelišky a dělala si z něj šnorchl, protože lidé přeci pod vodou dýchat neumějí. „Můžeme,“ řekla a strčila si stéblo do pusy. Vyzkoušela, jestli funguje tak jak má, řekla Vaškovi, aby na ni počkal, a skočila do vody. Rázem byla ta tam. Hryzalka si sedla vedle Vaška, který vypadal, že každou chvíli omdlí.

Kačenka zatím prohledávala dno rybníku u kraje, kde jí šnorchl dosáhl nad hladinu, hlouběji v rybníce hledal kapr Kapr. Byla pod vodou již několik minut, ale autíčko ne a ne najít. Rukama odhrnovala řasy, prohrabávala se bahnem, ale autíčko nikde nebylo. Kačenka si začínala myslet, že už ho nikdy nemůže najít, když v tom v dálce něco blýsklo. Plavala blíž k tomu záblesku, když se před ní z ničeho nic vynořil Kapr a v tlamě nesl malé červené autíčko. Kačence se chtělo samou radostí výsknout.

Když s Kaprem doplavali ke břehu, Vašek vyskočil jak nejrychleji dokázal a utíkal za nimi. Viděl, že má Kapr v tlamě jeho kouzelné autíčko. Vyndal mu ho opatrně z tlamy a slíbil, že za odměnu mu bude každý den nosit něco dobrého na zub.

Kačenka znovu pískla na píšťalku a byla z ní zase normální holčička. Vašek jí poděkoval, ale Kačenka řekla jen: „To nestojí za řeč,“ a vydala se s Hryzalkou domů na oběd.